Začněme hezky od začátku. Třetí článek o rekosntrukci, první, který píšu z téměř dokončeného bytu. Těch věcí, které je třeba dodělat je spousta, ale základ je hotový a tak s ním začneme. 

Celý byt navrhoval architektonický ateliér - Ateliér Bárka. Po okouknutí původního stavu a naměření celého bytu přišli se třemi variantami dispozice. 

Původní stav byla úplná paneláková klasika v těchto typech paneláků - chodba, šatna, obývák, průchozí umakartová koupelna, kuchyně s jídelním koutem, ložnice s balkonem a malý pokojíček tak malé velikosti, že se tam podle mě vejde tak půlka dítěte, nikoliv jedno a už vůbec ne dvě. Největší místností byl šestnáctimetrový obývák a naším požadavkem bylo z něj udělat dětský pokoj. Dalším požadavkem bylo vytvořit pracovnu v bývalé šatně. Ostatní bylo na nich. 

 Je červen, jaro se vlastně chýlí pomalu ke konci. Jaké bylo moje jaro? Vlastně nevím, poslední dobou mám pocit, že mi všechno prokluzuje mezi prsty. Nemám se špatně, to vůbec ne, spíš to přisuzuju dlouho očekávanému stěhování, které ne a ne přijít (ale už se snad brzy dočkáme). Jsem ve fázi, kdy mě doma nic nebaví, protože už jenom čekám na to, kdy se většiny věcí zbavíme a zároveň se hrozně těším na to, až budeme přestěhovaný a budu moct mít na stole čerstvý kytky. Teď je nemám, protože to přece už nemá cenu. Taková je moje nálada prakticky celé jarní období. Takovej dlouhej nekončící běh mezi prací, dětmi a rekonstrukcí a já ho nemůžu zastavit a když ho náhodou zastavím, tak nevím, co s volným časem. Divný. Přitom koníčků mám vlastně docela dost. Ale jako by teď nic nemělo smysl, dokud se nepřestěhujem, do háje.

A pak, až se trochu zabydlíme, si od toho slibuju spoustu věcí - třeba zklidnění. Ovšem nevím, nakolik si to namlouvám a nakolik to bude pravda, protože můj vnitřní neklid asi nepramení jenom z rekonstrukce. Ten mám tak nějak v sobě a snažím se s tím všelijak bojovat, ale zatím marně. A taky - přiznej si to, Markéto - nedostatečně.
V dubnu jsem byla na wellness ve Svaté Kateřině na Vysočině. Je to tam prostě skvělý a chtěla bych tam jezdit dvakrát ročně klidně. Pronajala jsem si chatku, kde jsem tři dny byla sama a strašně mi to pomohlo. Utřídit si myšlenky, odpočinout si. Akorát mám dojem, že bych tam musela jezdit tak každý měsíc. 😄Každopádně když si na to vzpomenu, zalije mě vlna klidu a před očima mám mlžné chladné ráno, vítr v korunách a ticho. Ticho, které mi v životě chybí. Zvenku i zevnitř. Budu se snažit na tom zapracovat, letošek je plný změn a nemůžu chtít všechno najednou. Nejdřív je třeba se přestěhovat (po kolikátý už to píšu?) a pak se můžu soustředit na něco dalšího.

Svatá Kateřina

Můj problém je, že mám dojem, že toho musím dělat plno najednou, půjdu sem a tam, budu dělat tohle a tamto a nakonec buď nedělám nic a nebo jsem z toho úplně hotová. První krok k nějaké změně jsem udělala asi před dvěmi měsíci, kdy jsem se po letech váhání objednala k psychoterapeutce. Chodím tam řešit svoje ADHD (já ho diagnostikované nemám, ale vykazuju spoustu příznaků 😄) a svoje vnitřní strachy.
Velký zlom pro mě nastal loni v létě, když jsem měla noční službu u nás v laboratoři a přiletěl vrtulník s nehodou v Hodějovicích. Já jsem původem z Hodějovic, mám tam rodiče a možná proto se mě to tak nějak dotklo víc, než by mělo. Znám to tam jako svý boty a místo nehody jakbysmet. Nebudu psát úplně podrobnosti, proběhlo to médii docela intenzivně, nicméně chlapeček pak zemřel. Šli prostě v neděli odpoledne na procházku a on se už nevrátil. A já, ačkoliv ty lidi ze své pozice nevidím, dostane se mi do ruky "jenom" jejich krev, tak tenhle konkrétní případ se mnou dost otřásl. Nemohla jsem se z toho dlouho vzpamatovat. Vůbec jsem to nedokázala pochopit, nedokázala jsem přijmout tu nespravedlnost. Měl všechno před sebou.
Byli jsme pak s Jiříkem na snídani, nedlouho potom, a přišla tam rodina s dětmi v podobném věku. Já jsem celou snídani probrečela a museli jsme jít pryč. Od té doby mám mnohem větší strach, o holky, o Jiříka. Zvlásť, když každý den sedí v autě. 
Samozřejmě v tomhle módu nejde úplně žít, takže s tím bojuju, abych si nevytvářela katastrofické scénáře každý den, když se o hodinu zpozdí. Proto chodím na terapii, abych to líp zvládala a někdo mě navedl k tomu, jak s tím bojovat nebo jak to přijmout. Protože podle mojí psychoterapeutky (ha, to jsem nevěděla, že to někdy řeknu) jsem na sebe moc přísná. Ve všem. Takže na sebe mám být laskavější a i ten strach přijmout, protože je to normální. 
To byl taky jeden z důvodů, proč jsem přestala na dlouhou dobu číst detektivky asi půl roku jsem neposlouchala Opravdové zločiny. Pomohlo to. Byla jsem toho přehlcená, všeho - detektivek, zpravodajských podcastů. Takže poslouchám Sunny Morning Jazz a je to. 😄

Změny se netýkají jenom nás s Jiříkem, holky čeká taky změna. Nejen opět nové bydliště (pokolikáté už?), ale i změna institucí. Oliva půjde na předškolní rok do nové školky a Rosinka po dvou letech zase mění školu. Oliva je s tím úplně v pohodě, kdybychom ji vystřelili na Mars, tak řekne: "To nevadí." To je totiž její heslo. Rosinka se s tím smiřovala hůř a stálo nás to asi půl roku práce ji k tomu postupně přesvědčit. Nakonec to ale dopadlo tak, že se do nové školy těší a vidí v tom jenom plusy. Navíc už jde na druhý stupeň, což je skvělá doba na změnu školy. Kdy je půlka třídy stejně nová. V září je čeká adaptační týden na Šumavě, takže se seznámí cobydup.  

Užijte si léto podle svých představ a příště třeba zase o kachlích v koupelně 😋

aneb jak už je to otrava. 

aneb jak nám nevystačí rozpočet.

aneb jak to trvá dlouho. 

Dnešní příspěvek by těch "aneb" mohl mít několik. 

Je začátek března a jediné, co se zatím událo je, že se vyřezaly zárubně a nový otvor mezi budoucí kuchyní a obývákem. Družstvo nám to povolilo! Nejlepší zpráva od začátku roku, co se týká rekonstrukce. 

Už máme vybranou i stavební firmu - pana M., který vypadá, že bude šikovný a schopný, tak snad. Truhlář už nám také naskladnil dubové parkety na podlahu, na ty se těším strašně moc. Ale jinak se nic jiného od prosince nestalo. Máme vybrané všechny koupelnové prvky jako baterie, sprchový systém, toaletu, umyvadlo, sprchovou zástěnu, ale největší kámen úrazu se ukázaly být obklady! Kdo by to byl řekl, že taková blbost zabere tolik času. My jsme koupelnu během návrhů měnili. Nejdřívě obklady měly být na několika místech smaragdově zelené - mně se moc líbí zelené koupelny, nejen ve smaragdovém odstínu, ale i světlejší nebo tlumenější zelené. Mám prostě ráda zelenou barvu. Nakonec jsme se ale oba s Jiříkem zamilovali do koupelny v "industriálním" stylu - tzn. bílé dlaždice s černým bombatem nahoře a černobílá podlaha s tím, že jedna stěna bude vymalována zeleně. Je to nadčasové a když nás omrzí zelená, stěnu snadno přemalujeme na jakoukoliv jinou barvu. 

No jenže vybrat obkladačky je horor! Čtverec nebo obdélník? Horizontálně nebo vertikálně? Není dlažba moc hrubá? Má dostatečnou protiskluznost? Takže jsme objeli několik dlažeb a ještě nás asi jeden showroom čeká. Obklady Vilímek v Bavorově. Na ten sázím nejvíc, protože Senesi totální katastrofa, tam se mi nelíbilo nic a přístup personálu už vůbec, Siko taky nic moc, ale mají mnohem větší sortiment a Julia Uno obklady a dlažby v Litvínovicích jsou super i přístup byl skvělý, jenže mají spíš velkoformáty, které nechceme. Ale jinak můžu doporučit, jejich sortiment jsou výlučně italské a španělské obklady. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

To byl stav před čtrnácti dny, kdy jsem článek rozepsala. Dneska je to zase jinak - Jiřík se konečně uvolil ke klasickým, bílým, čtvercovým dlaždicím RAKO série Color One a na podlaze bude ta samá dlažba ze série Color Two. Jeho protiargument byl, že to bude jako na operačním sále nebo pitevně nebo řeznictví. Nebude. Zelená barva to rozbije (i když ta je na operačním sále zrovna taky, vzpomeňme si na pracovní oděv, co nosí na ARO 😂).
Ale tohle bude jiný odstín. Fakt.
Já jsem klasické čtvercové české obklady RAKO chtěla hned. Za mě je to naprosto nadčasový a univerzální design. A když můžou být v koupelně vily Tugendhat, můžeme je mít i my v paneláku!
A navíc mi to připomíná plovárnu, to je bonus navíc 😁

Inspirace

Něco, co řešíme poslední čtyři měsíce. 

A abych to trochu uvedla: my jsme s Jiříkem spolu 12 let, celou dobu bydlíme v nájmu. Nevadí nám to. Vychováváme v nájmu dvě děti. Nezastávám názor, že je třeba nejdřív mít zázemí a pak děti. To bychom je neměli nikdy. Majetek vám štěstí ani zdraví nezaručí. Já jsem nikdy po hmotných statcích netoužila - pro mě je alfa a omega cestování a super akvarelový barvy, za to utrácím nejvíc, a tak to i zůstane. 

Letos můj manžel zdědil byt. A ani to nebylo na pořadu dne. My bychom v nájmu klidně zůstali, proč ne. Jenže majitel bytu přišel s tím, že chce byt prodat. Stalo se nám to už asi potřetí. Ani jeden z těch bytů jsme kupovat nechtěli, takže nakonec jsme si řekli, že byt zrekonstruujeme. Ze začátku jsem z toho moc nadšená nebyla, ale víte co - já mám ráda změny a rychle se přizpůsobím novým okolnostem. To co bylo, snadno hodím za hlavu a těším se z nové situace.

Budeme se stěhovat po páté. Maringotka by to možná vyřešila taky. 😁

Byt je o dispozici 3+1, výměra 65 m², panelový dům nedaleko centra. My ani jeden nemáme s jakoukoliv rekonstrukcí/přestavbou čehokoliv zkušenosti a naše práce jsou obě poměrně časově náročné. Já mám v nemocnici služby a rozhodně se nám nechtělo trávit volný čas na stavbě, které stejně rozumíme jako koza petrželi. Takže jsme se od začátku shodli na tom, že to necháme na profících.

Já jsem od začátku věděla, že chci architekty. Aby nás provedli celým procesem od návrhu až po realizaci. Ale koho že jo? V tomhle odvětví se vůbec neorientujeme. Já mám o architektuře pojem pouze z dějin umění, ale prakticky jsem vůbec netušila, kde je v Budějcích mám hledat. Nakonec jsem je nenašla ani na Google, ale na firmy.cz.

Já mám o interiéru celkem jasnou představu a hledala jsem tedy někoho, kdo by se uměl naladit na stejnou vlnu. První oslovený ateliér nás odmítl rovnou, že paneláky dělat nechtějí. Druhá interiérová designérka úplně asi nepochopila co se po ní chce a když ohrnula nos nad odhaleným betonovým stropem s přiznanými kabely, tak jsem věděla, že tu ne. 😁 Nakonec nám padl do oka malý architektonický ateliér o třech architektech, kteří hned na první prohlídce pochopili směr, jakým se chceme vydat a jak to má vypadat. Je to panelák cca začátek 70. let - beton, železo, drátěné sklo ve dveřích. Já to žádným způsobem nechci popírat a dělat z toho provensálskou chaletku. Navíc s Jiříkem máme beton rádi, takže sem tam bude přiznaný, drátěné sklo tam bude taky. Jednou z insiprací nám byl tenhle brněnský panelákový byt od studia Atel!er.

Doporučila bych prázdniny na jihu Francie? Určitě ano. Pro mě je to destinace, kde je všechno. Hory, moře, dobré jídlo a krásná městečka. Nebo chcete-li, jachty, casina a Formule. A taky jeden filmový festival. Ale to není úplně moje parketa, ani ty casina, ani ten festival. 

V Nice jsem byla potřetí. Jednou před šestnácti lety taky na dovolené a pak o rok později jsem se tam vylodila po mé práci na trajektu. Takže jet do Nice pro mě byla tak trochu i nostalgie. Vlastně velká. Když jsem se procházela v přístavu, jako by to bylo včera, co jsem táhla obrovskej kufr z přístavu směrem na autobusovou zástávku, brečela jsem a nevěděla, co budu dál v životě dělat. 

Ale zpátky do současnosti. Původně jsem hledala něco, co bude vhodné pro děti, ale zároveň tam bude i něco jiného než "jenom" moře. A kde bude snadná dostupnost z letiště. Já mám ráda živoucí města, hory, na moře se klidně můžu jenom dívat. Úplně nejsem typ, co by jel do resortu v Egyptě a týden proválel na pláži. To jsou pro mě osobně vyhozený peníze. Potřebuju (aspoň trochu) nasát kulturu, atmosféru. A v případě Francie i jazyk.  

Ve hře byla i Barcelona, nakonec jsem se rozhodla pro Nice. Čistě z finančních důvodů. Barcelona na týden je skoro jako letět do Thajska bez cestovky. My byly čtyři (ženy), ve dvou je to samozřejmě zase jinak. 

Cesta do Nice

Nejlepší je asi letadlo, my měly původně letenku z Prahy od Eurowings, ale asi čtrnáct dní před odletem mi napsali, že se let ruší. Celá linka Praha -- Nice zrušena. Takže nakonec jsme letěly z Vídně s Wizzair, kam jsme jely vlakem na Franz Joseph Bahnhof a odsud tramvají do Prateru. Z Prateru pak jede na vídeňské letiště vlak. Do Nice pak let trvá zhruba hodinu a čtvrt, což je úplná paráda. Největší radost měla Oliva, která miluje létání a když letadlo nabere rychlost, tak ječí nadšením na celé letadlo a křičí: "To je paráda, viď?!" No, jak pro koho... 😆 

Na letišti v Nice stojí přímo před terminálem tramvaj, která vás doveze až do centra. Zpáteční jízdenka stojí 10 Euro na osobu, což je turistická past, protože normální jízdenka na městkou dopravu v Nice stojí 1,70 Eur. Nicméně na letišti v automatu se koupit nedá. 

Ubytování

V Nice je z čeho vybírat. Od luxusních hotelů na Promenade des Anglais až po super mini pokojíčky v centru. Asi nejznámější hotel a ikona celého Nice je Le Negresco, secesní stavba z roku 1912.

Le Negresco

Jídlo (a hlavně kafe 😉)

V Nice si můžete zajít jak do restaurace z průvodce Michelin a stejně tak jíst pizzu z krabice na pláži. Asi není těžké uhodnout, co byl náš případ. Já (překvapivě možná) strašně nerada chodím do restaurací. A do michelinské by mě nikdo nedostal. To je něco, co jde úplně mimo mě. Já miluju street food. Takže na restauraci úplně tip nemám, ale určitě můžu doporučit: 

Jinak v Nice je populární socca - cizrnové pečivo na způsob pizzy. Ta je všude, je to typické místní pouliční jídlo. 

• Pizza Casa Sud - kousek od přístavu. Pizza s sebou, majitelé jsou Italové a jsou super milí
• La Pointue des Pêcheurs - pekárna, cukrárna s fantastickým pečivem
• Deli Bo Patisserie - cukrárna s klasickými francouzskými zákusky
• La Claque - maličká kavárna se skvělou kávou (asi nejlepší, kterou jsem v Nice měla) a tarte au citron byl boží
• Cafés Indien - pražírna a prodejna kávy
• Blend Coffee and Vinyl Shop - mini kavárnička, kde prodávají i deskyBrume Coffee - další kavárna, kafe fajn, ale personál mě nijak nenadchnul

La Claque

Co vidět

Toho je hodně :-) Ale z těch hlavních určitě:

• Colline du Château s nádherným výhledem na Baie des Anges neboli Andělský záliv, můžete si tam vyšlápnout pěšky nebo využít turistického vláčku, který jezdí z Promenade des Anglais. 
• Vieille Ville - staré město, spletité uličky se spoustou obchůdků a restaurací

Rue de l'Ancien Sénat

• Promenade des Anglais - promenáda táhnoucí se od přístavu skoro až po letiště, asi 7 km úsek kolem pobřeží. Proudí tudy ve dne v noci davy lidí a za soumraku je to úžasná podívaná na osvětlené historické budovy luxusních hotelů

Promenade des Anglais

• Marché aux fleurs Cours Saleya - tradiční trh s květinami, zeleninou a jídlem ve starém městě

Cours Saleya

• Place Masséna - krásné náměstí kousek od centra. Z něj se táhne Boulevard Jean Médecin, kde jsou butiky, slavný obchodní dům Galeries Lafayette a spousta restaurací a bister. Od náměstí Masséna se táhne Promenade du Paillon - park s fontánami a hlavně obrovským dětským hřištěm celým ze dřeva. Rosárka z něj byla na větvi
• Port Lympia neboli Vieux Port - starý přístav nejen s malými barevnými loďkami, ale také s nádhernými luxusními jachtami. Kolem přístavu jsou restaurace a bary. Celá čtvrť Quartier du Port je moc fajn i na ubytování a končí zde i linka číslo 2 z letiště

• Le sentier du littoral - cesta kolem pobřeží, kterou je možné dojít do Villefranche-sur-Mer. Pozor na dobrou obuv a počasí. Většina cesty jde přímo po útesu a zábradlí tam není, takže při bouřce bych se jí rozhodně vyhla. Ale jinak je super i s dětmi. Nikdo tudy téměř nejde a je z ní krásný výhled na celé Nice. Cestou potkáte i slavnou restauraci Le Plongeoir

Le Plongeoir

Le sentier du littoral

Paříž pro mě dlouhou dobu nebyla vysněná destinace. Vždycky jsem tvrdila, že radši pojedu do Londýna než do Paříže. Až poslední rok jsem začala přemýšlet, že bych se tam vlastně ráda podívala - asi částečně kvůli kurzu dějin umění, na který jsem chodila. A někdy v listopadu jsem se rozhoupala a koupila letenky. S kamarádkou jsme letěly s Ryanair, s kterými jsem letěla jak do Říma, tak i do Edinburghu. Evropská nízkonákladovka létá s Boeingy 737-800. Pár dní před naším odletem zrovna tenhle Boeing spadl v Číně, to jste určitě všichni viděli. Já mám z létání hrůzu, takže to mi moc nepřidalo, ale člověk nad tím nesmí takhle přemýšlet, protože to bych doživotně jezdila vlakem nebo lodí (ani jedno by mi ale vůbec nevadilo - jediné mínus je ta cena, letenky jsou pořád o dost levnější).

Před odjezdem

Během covidu jsem nikde v zahraničí nebyla, tudíž jsem nemusela vyplňovat příjezdové formuláře, ani se nikde testovat. Od letošního února Francie nevyžaduje příjezdový formulář, vyžaduje se "jen" třetí dávka očkování jako přístup ke službám - to je teorie. Realita vypadala tak, že nás nekontrolovali vůbec nikde. Ani na letišti, ani nikde v kavárně/galerii. Roušky jsou povinné pouze v MHD a v letadle (i když tam to bylo dost benevolentní).

Paris Beauvais

Lety Ryanair neletí na letiště Orly nebo Charles de Gaulle, ale do malého městečka (relativně) Beauvais asi 80 km od Paříže. Odsud jezdí kyvadlová doprava až do centra Paříže a zpátky. Jedna cesta vyjde na 16 Euro, takže celkem drahá sranda, ale pořád levnější než taxi. Autobus nás dovezl do Porte Maillot, odkud jezdí metro číslo 1 a s ním se dostanete až do úplného centra. 

Doprava

Paříž je protkaná metrem, jezdí zde 14 linek metra do všech koutů Paříže. Takže pokud byste nechtěli chodit tolik co my, není to vůbec problém. Jedna jízdenka stojí 1,90 Eur, výhodnější je koupit si jich rovnou deset za 16 Euro. Kromě metra jezdí spousta autobusů nebo samozřejmě taxíky. 

Co vidět za čtyři dny

Vidět se dá hodně, ale rozhodně ne všechno. Pokud budete mermomocí chtít do Louvru, doporučuju si pobyt prodloužit alespoň o jeden den a stejně to bude málo. My ho vynechaly. Já bych se Louvru ráda podívala, ale to si nechám na někdy příště a pojedu tam spešl kvůli tomu a taky si předem nastuduju, co tam přesně chci vidět, abych tam nelítala jako blázen. Stejně je to bez šance, vidět všechno. A upřímně, třeba Mona Lisa mě vůbec neláká. 🙈 Louvre je víc než "jenom" Mona Lisa (promiň, Leonardo). Ze stěžejních památek si myslím, že se toho dá zvládnout hodně, ať už pěšky nebo MHD. A asi taky záleží, co přesně od Paříže čekáte - jestli se jen tak toulat uličkami, jíst croissant, pain aux raisins a popíjet café au lait nebo navštěvovat muzea a galerie, kterých je Paříž plná a nebo vidět světoznámé památky - od Eiffelovy věže po Panthéon. 

Jídlo

Francie = jídlo. Tak to je. Ať si vyberete cokoliv. Od street food až po luxusní restaurace a cukrárny. Na něco narazíte na každém kroku. My jedly hlavně falafel a halloumi, což není moc francouzské, ale vlastně i to k Paříži patří. A samozřejmě pekárny! Ty jsou fantastický, to určitě musí ochutnat každý, kdo tam jede, protože to pečivo stojí fakt za to. 

Pohoří na Šumavě je malá vesnička v českém pohraničí mezi Novými Hrady a Kaplicí. Německý název je Buchers a před válkou zde žilo zhruba třináct set obyvatel, z toho asi tisícovka bylo německé národnosti. V současnoti by obyvatele člověk spočítal na prstech jedné ruky. Celá vesnička se doslova zvedla z popela a chalupy se postavily znovu. Dominantou vesničky je Kostel Panny Marie Dobré rady, který je napůl rozbořený, ale část byla zrekonstruována, stejně tak jako fara, která je hned naproti a je nádherná! 

Pohoří na Šumavě je přístupné z několika směrů. Ať už od Nových Hradů, Českého Krumlova, Kaplice nebo třeba Trhových Svinů a Benešova nad Černou. My jsme se vydali z Českých Budějovic, směrem na Trhové Sviny, přes Horní Stropnici (kde se nachází nádherný gotický kostel) do Dobré Vody. Dobrá Voda je poutní místo s barokním kostelem Panny Marie Těšitelky. Vyvěrá zde pramen, který je mírně radioaktivní a léčivý. Jeho léčivá schopnost byla objevena již v 16. století. Tohle místo je známé široko daleko a spousta lidí sem právě pro tuto vodu jezdí, nejenže je léčivá, ale hlavně opravdu dobrá. Třeba v Mariánských Lázních se některé prameny nedají pozřít, ale tahle voda je chuťově fantastická. Já jsem do Dobré Vody jezdila s babičkou a dědou, kteří si jezdili právě pro vodu. 

Kostel je úžasně zrekonstruovaný a celé místo vypadá rozhodně lépe než před dvaceti lety. Od poutního kostela je úžasný výhled do širého okolí a prý je zde nejčistší vzduch. Rozhodně doporučuji navštívit, nejenom kvůli vodě.)

Kostel Panny Marie Těšitelky

Pomník obětem první světové války hlásá "už nikdy válku," jak to dopadlo, víme...

Kostel Panny Marie Dobré rady

Hřbitov

Hřbitov