Je červen, jaro se vlastně chýlí pomalu ke konci. Jaké bylo moje jaro? Vlastně nevím, poslední dobou mám pocit, že mi všechno prokluzuje mezi prsty. Nemám se špatně, to vůbec ne, spíš to přisuzuju dlouho očekávanému stěhování, které ne a ne přijít (ale už se snad brzy dočkáme). Jsem ve fázi, kdy mě doma nic nebaví, protože už jenom čekám na to, kdy se většiny věcí zbavíme a zároveň se hrozně těším na to, až budeme přestěhovaný a budu moct mít na stole čerstvý kytky. Teď je nemám, protože to přece už nemá cenu. Taková je moje nálada prakticky celé jarní období. Takovej dlouhej nekončící běh mezi prací, dětmi a rekonstrukcí a já ho nemůžu zastavit a když ho náhodou zastavím, tak nevím, co s volným časem. Divný. Přitom koníčků mám vlastně docela dost. Ale jako by teď nic nemělo smysl, dokud se nepřestěhujem, do háje.
A pak, až se trochu zabydlíme, si od toho slibuju spoustu věcí - třeba zklidnění. Ovšem nevím, nakolik si to namlouvám a nakolik to bude pravda, protože můj vnitřní neklid asi nepramení jenom z rekonstrukce. Ten mám tak nějak v sobě a snažím se s tím všelijak bojovat, ale zatím marně. A taky - přiznej si to, Markéto - nedostatečně.
V dubnu jsem byla na wellness ve Svaté Kateřině na Vysočině. Je to tam prostě skvělý a chtěla bych tam jezdit dvakrát ročně klidně. Pronajala jsem si chatku, kde jsem tři dny byla sama a strašně mi to pomohlo. Utřídit si myšlenky, odpočinout si. Akorát mám dojem, že bych tam musela jezdit tak každý měsíc. 😄Každopádně když si na to vzpomenu, zalije mě vlna klidu a před očima mám mlžné chladné ráno, vítr v korunách a ticho. Ticho, které mi v životě chybí. Zvenku i zevnitř. Budu se snažit na tom zapracovat, letošek je plný změn a nemůžu chtít všechno najednou. Nejdřív je třeba se přestěhovat (po kolikátý už to píšu?) a pak se můžu soustředit na něco dalšího.
 |
| Svatá Kateřina |
Můj problém je, že mám dojem, že toho musím dělat plno najednou, půjdu sem a tam, budu dělat tohle a tamto a nakonec buď nedělám nic a nebo jsem z toho úplně hotová. První krok k nějaké změně jsem udělala asi před dvěmi měsíci, kdy jsem se po letech váhání objednala k psychoterapeutce. Chodím tam řešit svoje ADHD (já ho diagnostikované nemám, ale vykazuju spoustu příznaků 😄) a svoje vnitřní strachy.
Velký zlom pro mě nastal loni v létě, když jsem měla noční službu u nás v laboratoři a přiletěl vrtulník s nehodou v Hodějovicích. Já jsem původem z Hodějovic, mám tam rodiče a možná proto se mě to tak nějak dotklo víc, než by mělo. Znám to tam jako svý boty a místo nehody jakbysmet. Nebudu psát úplně podrobnosti, proběhlo to médii docela intenzivně, nicméně chlapeček pak zemřel. Šli prostě v neděli odpoledne na procházku a on se už nevrátil. A já, ačkoliv ty lidi ze své pozice nevidím, dostane se mi do ruky "jenom" jejich krev, tak tenhle konkrétní případ se mnou dost otřásl. Nemohla jsem se z toho dlouho vzpamatovat. Vůbec jsem to nedokázala pochopit, nedokázala jsem přijmout tu nespravedlnost. Měl všechno před sebou.
Byli jsme pak s Jiříkem na snídani, nedlouho potom, a přišla tam rodina s dětmi v podobném věku. Já jsem celou snídani probrečela a museli jsme jít pryč. Od té doby mám mnohem větší strach, o holky, o Jiříka. Zvlásť, když každý den sedí v autě.
Samozřejmě v tomhle módu nejde úplně žít, takže s tím bojuju, abych si nevytvářela katastrofické scénáře každý den, když se o hodinu zpozdí. Proto chodím na terapii, abych to líp zvládala a někdo mě navedl k tomu, jak s tím bojovat nebo jak to přijmout. Protože podle mojí psychoterapeutky (ha, to jsem nevěděla, že to někdy řeknu) jsem na sebe moc přísná. Ve všem. Takže na sebe mám být laskavější a i ten strach přijmout, protože je to normální.
To byl taky jeden z důvodů, proč jsem přestala na dlouhou dobu číst detektivky asi půl roku jsem neposlouchala Opravdové zločiny. Pomohlo to. Byla jsem toho přehlcená, všeho - detektivek, zpravodajských podcastů. Takže poslouchám Sunny Morning Jazz a je to. 😄
Změny se netýkají jenom nás s Jiříkem, holky čeká taky změna. Nejen opět nové bydliště (pokolikáté už?), ale i změna institucí. Oliva půjde na předškolní rok do nové školky a Rosinka po dvou letech zase mění školu. Oliva je s tím úplně v pohodě, kdybychom ji vystřelili na Mars, tak řekne: "To nevadí." To je totiž její heslo. Rosinka se s tím smiřovala hůř a stálo nás to asi půl roku práce ji k tomu postupně přesvědčit. Nakonec to ale dopadlo tak, že se do nové školy těší a vidí v tom jenom plusy. Navíc už jde na druhý stupeň, což je skvělá doba na změnu školy. Kdy je půlka třídy stejně nová. V září je čeká adaptační týden na Šumavě, takže se seznámí cobydup.
Užijte si léto podle svých představ a příště třeba zase o kachlích v koupelně 😋
0 Komentářů