Mám rozepsaný článek o městě Edinburgh, kde jsme minulý víkend byli s manželem. Ale nakonec vyjde někdy jindy, protože mám zase potřebu se prostě vypsat.
Před čtyřmi lety jsem odcházela na mateřskou dovolenou, měla podanou přihlášku na vysokou, obor zdravotní laborant, kam jsem se nakonec dostala a školu loni úspěšně ukončila a hned vzápětí nastoupila do nemocnice. Dream.
Nikdy dřív jsem v tom oboru nepracovala a myslela jsem si, že je to super. A je, akorát zřejmě ne pro mě. Po sedmi měsících v krajské nemocnici na oddělení biochemie jsem odešla do okresní nemocnice na oddělení patologie, protože to mě přece bude bavit víc. Houby. Nebaví mě to a nerada přiznávám, že jsem udělala velkou chybu. Nehroutím se z toho, jsou horší věci na světě a na druhou stranu všechno zlý je pro něco dobrý a tohle je dobrý v tom, že vím, že to není obor pro mě. Respektive teď, třeba si k tomu v budoucnu najdu cestu, těžko říct, diplom mi nikdo nevezme, ale momentálně se nacházím v mrtvém bodě. V bodě, kdy je mi znova patnáct a já nevím, co budu dělat až budu velká. Akorát, že je mi skoro 32. A dost o tom přemítám a sumíruju si v hlavě věci, co mě vlastně v životě nejvíc baví (a vždycky bavily).
V těch patnácti jsem šla na ochranu a tvorbu životního prostředí ve víře, že je to super obor. Je, akorát (jak tvrdila moje třídní na základce) já jsem prostě humanitně zaměřená a ačkoliv mě chemie docela bavila, nejde to ze mě. Neučí se mi tak dobře a s lehkostí jako třeba jazyky, zeměpis, dějiny umění, historie a podobně. Takže teď stojím asi po stý na rozcestí a rozhoduju se, co dál. Kudy se vydat. Je mi jasný, že ne všechno, co je mým koníčkem, se taky může stát mým povoláním. Ale něco by mohlo.
Věc, kterou miluju nade všechno, je hudba. Ona je stálice, která mě provází od dětství a nikdy mě neopustila, nikdy jsem na ni nezanevřela. Má milion podob a každý den se s ní můžu vrhnout někam jinam. Každý den s ní můžu být někdo jiný. Jednou křepčit ve stříbrným overalu ve Studiu 54, jednou na Woodstocku s kytkama ve vlasech, nebo v křiváku na koncertě Guns N' Roses a nebo na osmdesátkový diskotéce s růžovou rtěnkou. Ona mě zachránila ze všech mizérií a spoustu písniček mám spojenou s lidmi, místy, pocity.... To asi zná každý. A kdyby mi bylo znova patnáct, neváhám ani minutu a jdu na konzervatoř. Too late.
Druhé místo patří cestování. Nejsem příliš sociální člověk, na druhou stranu mě paradoxně hrozně nabíjí potkávat nový, (ne)cizojazyčný lidi a mluvit s nimi. Miluju všechna ta nádraží, letiště, ten mumraj, hledat si ubytování, letenky, místa, kam jít. Jak je to všechno nový a neokoukaný, i když tam jedete třeba popátý, pořád můžete zažít něco úplně jinýho než předtím. A s jinými lidmi.
Do stejné kategorie zařadím i jazyky, protože to k sobě patří. Ty mě baví moc a hlavně mi jdou jako po másle ;-)
Do stejné kategorie zařadím i jazyky, protože to k sobě patří. Ty mě baví moc a hlavně mi jdou jako po másle ;-)
Do třetice je to určitě jídlo a asi i vaření. Baví mě ochutnávat i vařit všelicos. A připojím k tomu válení se po kavárnách. Tím bych se chtěla živit 😉
Bramborovou medaili má výtvarné umění. Respektive asi jenom malířství, grafika, kresba. Maluju si jen tak doma a to asi tak i zůstane, v tom nějak nemám větší ambice, spíš je to relax. A kdybych měla specifikovat, tak já jsem jedna z těch, co má ráda ty moderní "patlaniny" od kubismu až po dnešek. Abstraktní obrazy to je moje. Obecně mám v kultuře ráda 20. století, protože všechno mělo spád. Rychle se styly měnily, každou chvíli bylo v oblibě něco jiného, neméně krásného a zajímavého a netrvalo dvě stě let, než se sem dohrabala gotika. 20. století byla prostě jízda. Kulturně i politicky, historicky. A to přesně vystihuje mě. Bohužel nebo bohudík, nevím. Změny, každou chvíli něco jinýho někde jinde. Nenávidím stereotyp, což se mi do krámu moc nehodí, co si budem povídat.
Dál to asi nemá žádné pořadí.
Etnografie. Religionistika. Prostě kultura a náboženství různých národů, kmenů, jak chcete. Dlouho jsem se tomu tedy nevěnovala, ale bylo období (hlavně na střední), kdy jsem četla spoustu knih o buddhismu, hinduismu, "primitivních" kulturách v Africe, jižní Americe, Oceánii a tak podobně. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se hlásila na Husitskou teologickou fakultu, obor religionistika. Akorát, že mě nevzali.
Řekla bych, že jsem i docela zručná, třeba šít, plést a háčkovat by mi šlo, ovšem nemám na to často tu správnou náladu a trpělivost. Takže to pak dopadne tak, že něco rozešiju a pak mi to visí půl roku rozdělané přes židli. Tudíž živit bych se tím asi fakt nemohla, i když jsem kdysi chtěla.
A pak jsou to docela obyčejné věci, které má spousta lidí společných, třeba sednout si s dobrou detektivkou na zahrádku a číst si, popíjet u toho limonádu a o nic jiného se nestarat. Nebo jet s rodinou na výlet a vidět, jak je Rósa šťastná a jak stejně ráda jako já objevuje nová místa. To je k nezaplacení.
Vlastně dělám ráda spoustu věcí a vždycky se pro něco nadchnu a dlouho mi to nevydrží, i když výše zmíněné mě provází od malička. Takže se pokusím někam nasměrovat a delší chvíli tím směrem jít.
Přeji krásné jarní dny!
Řekla bych, že jsem i docela zručná, třeba šít, plést a háčkovat by mi šlo, ovšem nemám na to často tu správnou náladu a trpělivost. Takže to pak dopadne tak, že něco rozešiju a pak mi to visí půl roku rozdělané přes židli. Tudíž živit bych se tím asi fakt nemohla, i když jsem kdysi chtěla.
A pak jsou to docela obyčejné věci, které má spousta lidí společných, třeba sednout si s dobrou detektivkou na zahrádku a číst si, popíjet u toho limonádu a o nic jiného se nestarat. Nebo jet s rodinou na výlet a vidět, jak je Rósa šťastná a jak stejně ráda jako já objevuje nová místa. To je k nezaplacení.
Vlastně dělám ráda spoustu věcí a vždycky se pro něco nadchnu a dlouho mi to nevydrží, i když výše zmíněné mě provází od malička. Takže se pokusím někam nasměrovat a delší chvíli tím směrem jít.
Přeji krásné jarní dny!
0 Komentářů