Mám vedle sebe třítýdenní holčičku. Čekala jsem, až se narodí, dřív jsem nic o těhotenství psát nechtěla. Ne, že bych byla pověrčivá, ale asi za to může moje loňská zkušenost, kdy jsem potratila. Celé moje těhotenství od začátku tou událostí bylo ovlivněno. A i když si člověk říká, že nesmí malovat čerta na zeď, tak na to jen tak nezapomene.
To, že jsem těhotná, jsem zjistila 27. ledna. Pamatuji si to, protože ten den jsme před třinácti lety měli maturitní ples. Pamatuji si to i u prvního těhotenství, tenkrát to bylo 11. září. To se taky pamatuje dobře 😊 Dlouho jsme o těhotenství neusilovali, vlastně se mi povedlo otěhotnět hned první měsíc. Stejně jako v předchozích dvou případech. Samozřejmě jsem měla obrovskou radost, kterou na několik měsíců sem tam, často, vytěsňoval obrovský strach. První ultrazvuk potvrdil bijící srdíčko, to bylo asi v sedmém týdnu. O tom, že jsem těhotná, jsem řekla pouze nejbližší rodině, jinak to nikdo nevěděl. Další kontrola pak následovala v týdnu třináctém.
Těch pár týdnů do prvního ultrazvuku a potvrzení těhotenství bylo pro mě utrpení. Nebyla jsem schopná se vůbec na nic soustředit a vlastně jsem většinu volných dnů trávila v ochromení strachem a vůbec nic jiného nešlo dělat. Po prvním ultrazvuku se mi trochu ulevilo a taky jsem si řekla, že takhle to nejde. Že to stejně neovlivním a musím se nad to trochu povznést. Nakonec se mi to podařilo a ne, že bych pak už neměla strach, ale rozhodně jsem byla víc v klidu.
Ve třináctém týdnu jsem šla na další kontrolu, kdy se dělá genetický screening. Týden před návštěvou gynekologie jsem si došla na odběr krve a na gynekologii následoval ultrazvuk. Mně dělá gynekolog ultrazvuk přímo v ordinaci, často se ale chodí na specializované pracoviště klinické genetiky. U nás v jižních Čechách je to jediné pracoviště na celý kraj :-) Ale já tam nikdy nebyla, jak říkám, ultrazvukový screening mi dělá gynekolog. Měří se šíjové projasnění, přítomnost nosní kůstky. Prý je až 90% šance na zachycení vrozených vývojových vad. U mě vyšetření bylo naprosto v pořádku, tak jsem si oddychla i přesto, že to samozřejmě nic nezaručuje. Ale i tak je člověk o dost klidnější. Tím mi vlastně skončil první trimestr.
Ani jsem nenapsala, jak mi celý první trimestr bylo. Nezvracela jsem, ani mi nebylo nijak extrémně špatně, ale prostě divně. Třeba v noci jsem se budila závratí (je to divné, když ležíte) a točila se mi hlava. Co na to zabíralo byl cukr. Tedy ne že bych do sebe házela kostky cukru, ale snědla jsem banán a hrušku a bylo po závrati. To se mi stávalo docela často, možná nějaká hypoglykemie. Nebo tlak. Měla jsem ho celé těhotenství trochu nižší. Nicméně úderem druhého trimestru všechno nepohodlí vymizelo. Druhý trimestr je nejhezčí těhotenské období.
Břicho je velké tak akorát a člověk je docela akční stále. Tedy já jsem byla. Ale pravdou je, že já jsem byla akční skoro do konce. Jenom asi tři týdny před porodem už jsem toho začínala mít dost. Ale to až nakonec.
Druhý trimestr byl moc fajn. Žádné potíže, jezdili jsme na výlety, chodila jsem na dlouhé procházky - protože mě bolely kyčle a stydká spona. Už takhle od začátku. A jediné, co na to pomáhalo byla chůze. Dlouhá chůze. Takže jsem chodila sedm kilometrů aspoň jednou za týden, doma jsem pořád byla aktivní, no a samozřejmě jsem stále chodila do práce. S Rósou jsem si taky jednoho odpoledne vyšlápla na Dívčí Kámen a hlavně pak zpátky přes les do Třísova. Kdy je to asi kilometr a půl jenom do kopce. Přes kořeny a kameny. Není to nic strašného, ale ke konci šestého měsíce to byl docela záhul. Nicméně jsem se potom cítila skvěle a fakt mi to na tu bolest pomáhalo. O kyčlích jsem pak už nevěděla.
V půlce července jsme se s manželem vydali do Berlína na tři dny. Jela jsem totiž na koncert Christiny Aguilery. Přiznám se (i když jsem to moc v okolí neříkala), že jsem měla docela strach. Bylo to asi ve 28. týdnu a doufala jsem, že se mi nic cestou nestane. On člověk nikdy neví. Bříško už jsem měla poměrně větší, takže nějaké rozsáhlé poznávání Berlína bylo passé. Ovšem zašli jsme do muzea a pak jsme se plavili po Sprévě na lodi. Počasí bylo fantastický, asi 25 stupňů, takže paráda. Večer jsem šla na koncert, kde to bylo super a další den jsme odjížděli domů. Všechno jsme s malou v bříšku ustály bez potíží. To, že to bude holčička nám pan doktor řekl asi ve dvacátém týdnu. Manžel byl tenkrát na ultrazvuku se mnou a měl hroznou radost. Moc si holčičku přál. No a pak začal kolotoč s výběrem jmen. Nám se oběma líbí docela neobvyklá jména, takže padly návrhy jako Marlene, Marianne, Eleanor, Erin, až nakonec jsme vybrali vlastně docela normální jméno - Olivie. Pracovně Oliva.
Začátkem srpna jsem nastoupila na mateřskou dovolenou a užívala si tak další dva měsíce ještě 2v1. Dcera měla prázdniny, takže jsme byly doma spolu a bylo to moc fajn. Užívaly jsme si dlouhé snídaně, procházky a výlety. V půlce srpna jsem si říkala, že třeba za měsíc už budeme čtyři. Nebo spíš jsem v to doufala.
Na gynekologii jsem začala chodit na CTG neboli kardiotokograf neboli "monitor". Ultrazvuk už mi pan doktor ani nedělal, jenom vyšetření čípku. A při každé návštěvě až do konce září mi tvrdil, jak budu dobře rodit.
První týden v září jsem ještě naposledy vyjela na krátkou dovolenou do Horní Plané na chatu. 1. září mám narozeniny a ten den jsem na té chatě spadla ze schodů. Ne, že bych se skutálela, ale prostě jsem zapomněla na poslední schod a spadla na všechny čtyři. Docela prudce. To jsem byla ve 36. týdnu. I když jsem necítila nic divného, ani jsem nekrvácela, tak jsem radši nasedla do auta a jela do Krumlova na kontrolu. Naštěstí bylo všechno v pořádku a já se vrátila zpátky.
Poslední tři týdny před porodem už je to otrava. Všechno je přichystané a člověk už jenom čeká. A čeká. A čeká. Takzvané "poslíčky" se u mě objevovaly každou noc. Tvrdlo mi břicho, ke konci už i bolestivě. Ale jinak bolestivě. K porodu to rozhodně ještě nebylo. Před úplným finále - asi týden až dva před porodem už jsem ani ty procházky moc nedávala, ušli jsme třeba kilometr nebo dva a měla jsem toho plný kecky. Už jsem se fakt modlila, ať už porodím. Na jednu stranu. Na druhou jsem si to pořád nedokázala představit, že fakt budeme mít další dítě. Že zase budeme mít miminko, které se o sebe nepostará. A že ten kolotoč budeme zažívat znovu, když teď s Rósou už je to v pohodě. Ale člověk si prý zvykne i na šibenici. A je to pravda.
Na konci září jsem šla na svou poslední kontrolu k obvodnímu gynekologovi a ten mě už poslal na další kontrolu do nemocnice kde budu rodit. Tam jsem se dostavila 3. října ráno. Trochu mě bolelo břicho. Paní doktorka mě vyšetřila, zkonstatovala skvělý nález k porodu - otevřená na dva prsty, čípek zašlý. Paráda. vyzvedla jsem pak mamku na parkovišti a jeli jsme na oběd k našim domů. Celé dopoledne jsem měla nepravidelné kontrakce. Už jsem to věděla. Nic jsem ale neříkala a ve dvě odjela pro manžela. Když jsem přijela domů, řekla jsem mu, že dneska pojedeme. Osprchovala jsem se, manžel došel pro dceru do školky a jeli jsme zpátky k mojí mamce, kde jsme odevzdali dítě.
Do porodnice jsme dorazili asi v půl čtvrté a v 17.57 byla Oliva na světě. Oproti své sestřičce byla malinká - 3 250 g a 50 cm.
Dnes jsou jí přesně tři týdny. A nebudu lhát - je to záhul, všechno skloubit dohromady a v noci vstávat, ale stojí to za to. Až teď mi připadá, že jsme kompletní. A těším se na to, až bude trochu větší a bude se smát a hrát si se svojí starší sestřičkou.
Ve třináctém týdnu jsem šla na další kontrolu, kdy se dělá genetický screening. Týden před návštěvou gynekologie jsem si došla na odběr krve a na gynekologii následoval ultrazvuk. Mně dělá gynekolog ultrazvuk přímo v ordinaci, často se ale chodí na specializované pracoviště klinické genetiky. U nás v jižních Čechách je to jediné pracoviště na celý kraj :-) Ale já tam nikdy nebyla, jak říkám, ultrazvukový screening mi dělá gynekolog. Měří se šíjové projasnění, přítomnost nosní kůstky. Prý je až 90% šance na zachycení vrozených vývojových vad. U mě vyšetření bylo naprosto v pořádku, tak jsem si oddychla i přesto, že to samozřejmě nic nezaručuje. Ale i tak je člověk o dost klidnější. Tím mi vlastně skončil první trimestr.
Ani jsem nenapsala, jak mi celý první trimestr bylo. Nezvracela jsem, ani mi nebylo nijak extrémně špatně, ale prostě divně. Třeba v noci jsem se budila závratí (je to divné, když ležíte) a točila se mi hlava. Co na to zabíralo byl cukr. Tedy ne že bych do sebe házela kostky cukru, ale snědla jsem banán a hrušku a bylo po závrati. To se mi stávalo docela často, možná nějaká hypoglykemie. Nebo tlak. Měla jsem ho celé těhotenství trochu nižší. Nicméně úderem druhého trimestru všechno nepohodlí vymizelo. Druhý trimestr je nejhezčí těhotenské období.
Břicho je velké tak akorát a člověk je docela akční stále. Tedy já jsem byla. Ale pravdou je, že já jsem byla akční skoro do konce. Jenom asi tři týdny před porodem už jsem toho začínala mít dost. Ale to až nakonec.
Druhý trimestr byl moc fajn. Žádné potíže, jezdili jsme na výlety, chodila jsem na dlouhé procházky - protože mě bolely kyčle a stydká spona. Už takhle od začátku. A jediné, co na to pomáhalo byla chůze. Dlouhá chůze. Takže jsem chodila sedm kilometrů aspoň jednou za týden, doma jsem pořád byla aktivní, no a samozřejmě jsem stále chodila do práce. S Rósou jsem si taky jednoho odpoledne vyšlápla na Dívčí Kámen a hlavně pak zpátky přes les do Třísova. Kdy je to asi kilometr a půl jenom do kopce. Přes kořeny a kameny. Není to nic strašného, ale ke konci šestého měsíce to byl docela záhul. Nicméně jsem se potom cítila skvěle a fakt mi to na tu bolest pomáhalo. O kyčlích jsem pak už nevěděla.
V půlce července jsme se s manželem vydali do Berlína na tři dny. Jela jsem totiž na koncert Christiny Aguilery. Přiznám se (i když jsem to moc v okolí neříkala), že jsem měla docela strach. Bylo to asi ve 28. týdnu a doufala jsem, že se mi nic cestou nestane. On člověk nikdy neví. Bříško už jsem měla poměrně větší, takže nějaké rozsáhlé poznávání Berlína bylo passé. Ovšem zašli jsme do muzea a pak jsme se plavili po Sprévě na lodi. Počasí bylo fantastický, asi 25 stupňů, takže paráda. Večer jsem šla na koncert, kde to bylo super a další den jsme odjížděli domů. Všechno jsme s malou v bříšku ustály bez potíží. To, že to bude holčička nám pan doktor řekl asi ve dvacátém týdnu. Manžel byl tenkrát na ultrazvuku se mnou a měl hroznou radost. Moc si holčičku přál. No a pak začal kolotoč s výběrem jmen. Nám se oběma líbí docela neobvyklá jména, takže padly návrhy jako Marlene, Marianne, Eleanor, Erin, až nakonec jsme vybrali vlastně docela normální jméno - Olivie. Pracovně Oliva.
Začátkem srpna jsem nastoupila na mateřskou dovolenou a užívala si tak další dva měsíce ještě 2v1. Dcera měla prázdniny, takže jsme byly doma spolu a bylo to moc fajn. Užívaly jsme si dlouhé snídaně, procházky a výlety. V půlce srpna jsem si říkala, že třeba za měsíc už budeme čtyři. Nebo spíš jsem v to doufala.
Na gynekologii jsem začala chodit na CTG neboli kardiotokograf neboli "monitor". Ultrazvuk už mi pan doktor ani nedělal, jenom vyšetření čípku. A při každé návštěvě až do konce září mi tvrdil, jak budu dobře rodit.
První týden v září jsem ještě naposledy vyjela na krátkou dovolenou do Horní Plané na chatu. 1. září mám narozeniny a ten den jsem na té chatě spadla ze schodů. Ne, že bych se skutálela, ale prostě jsem zapomněla na poslední schod a spadla na všechny čtyři. Docela prudce. To jsem byla ve 36. týdnu. I když jsem necítila nic divného, ani jsem nekrvácela, tak jsem radši nasedla do auta a jela do Krumlova na kontrolu. Naštěstí bylo všechno v pořádku a já se vrátila zpátky.
Poslední tři týdny před porodem už je to otrava. Všechno je přichystané a člověk už jenom čeká. A čeká. A čeká. Takzvané "poslíčky" se u mě objevovaly každou noc. Tvrdlo mi břicho, ke konci už i bolestivě. Ale jinak bolestivě. K porodu to rozhodně ještě nebylo. Před úplným finále - asi týden až dva před porodem už jsem ani ty procházky moc nedávala, ušli jsme třeba kilometr nebo dva a měla jsem toho plný kecky. Už jsem se fakt modlila, ať už porodím. Na jednu stranu. Na druhou jsem si to pořád nedokázala představit, že fakt budeme mít další dítě. Že zase budeme mít miminko, které se o sebe nepostará. A že ten kolotoč budeme zažívat znovu, když teď s Rósou už je to v pohodě. Ale člověk si prý zvykne i na šibenici. A je to pravda.
Na konci září jsem šla na svou poslední kontrolu k obvodnímu gynekologovi a ten mě už poslal na další kontrolu do nemocnice kde budu rodit. Tam jsem se dostavila 3. října ráno. Trochu mě bolelo břicho. Paní doktorka mě vyšetřila, zkonstatovala skvělý nález k porodu - otevřená na dva prsty, čípek zašlý. Paráda. vyzvedla jsem pak mamku na parkovišti a jeli jsme na oběd k našim domů. Celé dopoledne jsem měla nepravidelné kontrakce. Už jsem to věděla. Nic jsem ale neříkala a ve dvě odjela pro manžela. Když jsem přijela domů, řekla jsem mu, že dneska pojedeme. Osprchovala jsem se, manžel došel pro dceru do školky a jeli jsme zpátky k mojí mamce, kde jsme odevzdali dítě.
Do porodnice jsme dorazili asi v půl čtvrté a v 17.57 byla Oliva na světě. Oproti své sestřičce byla malinká - 3 250 g a 50 cm.
Dnes jsou jí přesně tři týdny. A nebudu lhát - je to záhul, všechno skloubit dohromady a v noci vstávat, ale stojí to za to. Až teď mi připadá, že jsme kompletní. A těším se na to, až bude trochu větší a bude se smát a hrát si se svojí starší sestřičkou.
0 Komentářů