O ŠESTINEDĚLÍ

Dnes je Olivě přesně sedm týdnů.Takže šestinedělí už máme zdárně za sebou. A i když jsem si prvních čtrnáct dní myslela, že to nemůžu přežít, že se 14. listopadu nedočkám, je to pryč. Protože ačkoliv je to moje druhé dítě, šestinedělí je prostě hrozný. Vždycky. 

Nechci tím nikoho odrazovat od mateřství, to rozhodně ne, protože to jednou pomine a pak už je to lepší a lepší. A navíc, člověk na to stejně rychle zapomene a pak na to s úsměvem vzpomíná. Příroda to zařídila šibalsky. 

Začnu od začátku. 

Chcete miminko. Když se vám podaří otěhotnět, pociťujete radost a zároveň rozpaky. Jestli to zvládnete, že se všechno změní, ale jak moc, to ani v nejmenším netušíte a nikdo vám to neřekne. Ne ne. Na to si přijď sama, matko!

Pokud nemáte komplikace v těhotenství, tak všechno probíhá hladce, vy se těšíte, až ten tří (čtyř) kilovej uzlíček pochováte. A jednoho dne to nastane. Možná se bojíte porodu, ale oproti šestinedělí je porod procházka růžovou zahradou. A na konci zahrady je miminko. Dají vám ho na bříško, kouká jak když spadlo z višně, vy taky a říkáte si jaká je to paráda, že to máte za sebou. Omyl! Všechno totiž máte teprve před sebou. První hodiny po porodu jste poháněná adrenalinem, takže nespíte, protože euforie je veliká. Zkoušíte kojit a možná to hned nejde, říkáte si: "Sakra, všude na těch obrázkách ro vypadá jednoduše." Vypadá. Ale taky tam už nikdo neříká, že musíte mít jakousi techniku přisátí. V porodnici vám to ukážou, možná i poradí, ale tam nejste věčně. I tak se těšíte domů. Moc. A po třech dnech skutečně domů jdete (když je to v cajku, respektive dítě, vás by pustili hned). Je to radostný okamžik, poprvé použitá autosedačka, poprvé se dítě shledává s tatínkem na delší dobu než je ta návštěvní. A jste doma. 

Doma už žádné sestry z neonatologie nejsou. Nikdo vám neporadí. S ničím. Můžete mít na telefonu (nebo i doma) maminku, kamarádku, kohokoliv, ale nikdo za vás nenakojí a nikdo to za vás neodžije. Začíná kolotoč - kojení - přebalování - řev - kojení - přebalování - kojení - řev. Ve dne v noci. V noci vstávání každou hodinu, kojení každou hodinu. Ve dne v noci. Po pár dnech brečíte do polštáře a možná si říkáte, že jste to miminko snad ani neměli chtít.... Že vám bylo samotným dvěma vlastně dobře. Pak si za takovou myšlenku nadáváte, ale nebojte, je to úplně normální. Má to tak spousta žen. Na to dítě si prostě člověk musí zvyknout. Stejně tak jako si to dítě musí zvyknout na vás a hlavně na okolní svět. A je to pro něj stejně složité jako pro nás - mámy. Prvních pár týdnů je totální chaos. V hlavě, doma, všude. Nestíháte nic, sotva si dojít na záchod. Nemluvě o teplém obědě. Buď kojíte a když ne, tak nosíte nebo uspáváte. I v noci. Ale den ode dne je to lepší. Pokud máte manžela, co nestojí za starou belu, tak vám pomůže. Jako mně. A jsem mu za to neskutečně vděčná, protože mi ze začátku dělal jídlo, uklízel (ale to dělá konstatně) a mně to moc pomohlo. Máme ještě jednu dceru a na tu jsem skoro neměla čas. 

Jsou lepší a horší chvíle, v těch lepších je to všechno zalitý sluncem a v těch horších jsem brečela do polštáře a říkala si, proč jsem to proboha podstupovala podruhý? Dobrovolně! No, dneska s odstupem času, týden po šestinedělí, ustálení hormonálních hladin a zbavení se očistků (konečně!) to vidím úplně jinak, že jo. Oliva už je součástí rodiny, už jsme si na ni všichni zvykli a zbožňujeme ji. Včetně její starší sestřičky. Mně už je zase fajn, když zapláče, neskládám se z toho, neběžím hned k postýlce nebo někam, kde právě leží. V klidu si třeba dodělám kafe a pak se jí jdu věnovat. Už nehrotím to, jestli kojím nebo nekojím, prostě to nějak samo plyne a důležitý je, že nestrádá. Taky ona se změnila. Hrozně moc. Už to není křehoučké novorozené miminko, ale čtyř a půl kilová holčička, co drží hlavičku a směje se. V noci spinká a přes den pláče jenom když má hlad. Ráda jezdí autem, v kočárku a miluje návštěvy a výlety. To je naprosto v klidu. Bude v tom asi stejná jako její sestřička (a maminka 😉). A taky ráda papá. Díkybohu. 

Druhé šestinedělí bylo taky náročné, ale musím říct, že trochu méně než poprvé. Člověk prostě tak nějak ví, co dělat a při běžných obtížích - jako je třeba rýma - už z toho není tak na větvi. Prostě má rýmu, no, odsajeme. Jinak nic. Mnohem méně některé věci řeší, protože už je zažil a ví, že to není žádná tragédie.
Také jsem se nad vodou udržovala několika malými denními rituály. Maličkosti, ale moc mi to pomohlo cítit se normálně. Každé ráno jsem ustlala, oblékla se. Žádná noční košile celý den. Pak jsem si vyčistila zuby, učesala se a nastříkala obličej růžovou vodou. Občas to tedy nebylo všechno najednou, protože mezitím jsem třeba nakojila, ale snažila jsem se to co nejrychleji zvládnout, když Oliva třeba spala. Když spala déle, umyla jsem i nádobí. Protože pak mě čekal celý den na gauči s kojícím polštářem a seriálem. Taky jsem si vždycky udělala snídani. Protože oběd byl nejistý, večeře taktéž, ale snídaně je pro mě úplně nejdůležitější a když jsem se hodně nasnídala, všechno šlo snáz. Vejce to moc často nebyla, protože nebyl čas, ale nakrájela jsem si ovoce a zalila kefírem. V šestinedělí jsem vypila litry kefíru. Kdybych mohla dát jednu radu - navařte si v těhotenství vývar a zamrazte. Fakt se to pak hodí. Máte oběd v cuku letu. No ale zpátky ke snídani. Tu jsem pak jedla už s Olivou v náručí. Na konferenčním stolku jsem měla připravenou vodu, kafe, vitakávu nebo čaj, snídani, kapesník a všechno, co bych mohla potřebovat. Oliva nesnesla odložení, jinak byla hned vzhůru, takže jsme takhle trávily dny. I noci. Spala jenom na mně. Takže já ležela na zádech a ona mně na břiše. Jinak neusla.

A dneska? Hezky spinká i po odložení, nekojím vjednomkusecelýden a mám čas se jít osprchovat, aniž by ji někdo musel hlídat. Předtím to nešlo. Naštěstí můj manžel zastane kromě kojení všechno a skvěle se o obě holky postará, takže už jsem byla i na kafi s kamarádkou. A Rosárka je taky moc hodná, o sestřičku hezky pečuje a má ji moc ráda. Vůbec na ni nežárlí, z čehož jsem měla trochu strach.

Takže pokud zrovna teď prožíváte šestinedělí a říkáte si, jak je to děsný, tak vězte, že fakt bude líp. A přichází to skoro ze dne na den. Najednou se vám zlepší nálada a všechno vidíte optimističtěji. A to miminko milujete každým dnem víc.