Od posledního příspěvku uběhlo víc jak půl roku, to je dost šílený. Celý letošní rok je šílený. Od začátku, asi až do konce.
Máme tu karanténu číslo 2, je říjen, dva měsíce do Vánoc. Půlka lidí nechodí do práce, protože prostě není kam. Ekonomika v háji, psychika populace taky. Buď ztratili hlavu čtoucí média cpoucí koronavirus všem do ksichtu a věří tomu nebo si naopak myslí, že je to dílem iluminátů a virus na nás někdo seslal pro nastolení Nového Světového Řádu. Oukej. Já četla George Orwella. 1984 a Farmu zvířat. Pokud jste tak ještě neučinili, čtěte! On věděl. Ale ne... nepřikláním se na stranu s ilumináty. Ani na tu druhou, že bych médiím zobala z ruky. Jsem někde mezi tím.
Na jaře, když se všechno poprvé zavřelo, nikam se nesmělo a když jsem jela nakoupit chodila jsem mezi lidmi s rouškou, co měli rukavice na rukou a jejich výrazy v očích byly něco mezi strachem a štítěním se ostatních. Já v té době seděla doma, sledovala události v Maďarsku, Polsku a říkala si, že nás to snad nepotká. A došlo mi, jak je "svoboda" křehká. Zavřené hranice, to moje generace zažila naposled ve školce a to jenom chvilku. Takže pro nás to byl šok. Jako fakt. Totální facka přes pusu. A určitě jsem nebyla jediná, kdo to špatně nese. Dost často jsem ležela večer v posteli a plakala. Ne snad kvůli tomu, že nemůžu do práce nebo si jít koupit boty, ale proto, že jsem se bála, kam to může zajít. Jak snadno jde ovládat lidi. Celou společnost. Skrze co. Skrze strach.
Pak přišlo léto. To bylo strašně fajn, kavárny se otevřely, mohlo se cestovat, všechno se zdálo být normální. Rosárka měla jít do první třídy.
Září. Rosárka šla do první třídy, na měsíc. A je to tady znova. Karanténa, lockdown, jedno jak to nazveme. Distanční výuka. Ona miluje děti, chodí do školy hrozně ráda. Je prostě extrovert. Kvůli ní mě ta situace mrzí nejvíc. To, že si nezajdu na kafe mě sice dost štve, ale nejvíc mě bolí ji vidět při videohodině, jak je nadšená, že zase všechny vidí. A nevěřím tomu, že se školy do konce roku otevřou. Ale víte co? Děti jsou úžasně přizpůsobivé. Rosárce vůbec nepřijde, že by něco mohlo být jinak. Občas si posteskne, že by ráda šla do školy, ale to je všechno. Bere to jak to je.
A já už taky. Protože s tím stejně nic nenadělám. Na podzim jsem měla spoustu plánů - přihlásila jsem se na kurz celoživotního vzdělávání Dějiny umění na Filozofické fakultě, chtěla jsem chodit na kickbox, malovat do TVORu a všechno je pryč. Ze začátku jsem to dost těžko nesla, protože jsem na rodičovské a tohle byly "moje" dny. Respektive jeden den, kdy jsem to jenom já. Markéta Hájková. Ne máma s upatlanou mikinou od kaše, ne manželka manžela, ale já. Sama za sebe. Samozřejmě jsem všechno dohromady, ale já prostě k životu potřebuju být sama. Někdy. Jít sem tam do práce a mít něco "svého," protože kdybych byla máma a manželka 100% svého času, tak mi hrábne. A myslím si, že tohle je strašně důležitý, mít čas pro sebe. Jenom pro sebe. Ať už ho člověk tráví jak chce, nemusí se zrona akademicky vzdělávat nebo kopat do ostatních v propoceným triku. Může vyšívat, péct, jezdit na kole, jít nakupovat, ke kadeřníkovi, cokoliv. Věřím, že pak má člověk mnohem víc energie na to být tou mámou a manželkou na 100%. Já ráda od dětí a manžela odcházím, ale o to raději se vracím.
No ale osud tomu chtěl jinak a já jsem teď doma na 100%. Z počáteční "deprese" jsem se dostala, prostě jsem to hodila za hlavu. Pochopila jsem, že nemá moc cenu se zabývat něčím, co prostě nezměním a musím si užívat tu přítomnost. Hrozný klišé, ale je to tak. Nastavila jsem nám jakýs takýs režim a docela to jde. Navíc nejsem rozlítána jako normálně a mám čas zase zkoušet nové recepty, kreslit, malovat, budovat si webové stránky, upravovat fotky. V tom jsem se poslední dobou dost našla a zaměstná mi to mysl. Sleduju i politické dění, to ne že ne a musím říct, že tenhle rok se mi v tomhle směru dost rozšířily obzory. Docela mě to baví :-) Karanténa mě vlastně naučila spoustu věcí, otevřela mi nejedny dveře. Objevila jsem věci, o kterých jsem ještě před rokem neměla tušení, pustila jsem se do spousty "výzev," všechny byly na poli výtvarném. Ještě před rokem bych nenakreslila ani sedmikrásku, dneska mě čeká malba koně na plátno (tyvole). Loni bych takovou "zakázku" rozhodně odmítla. Letos už ne.
Někde jsem slyšela, že štěstí je nastavení mysli. Nemůžu víc než souhlasit. I když je to někdy těžký a okolnosti ovlivňují každého z nás, snažím se o to.
Přeji pohodové podzimní dny, opatrujte se!
0 Komentářů