Nebo alespoň ne často.... a přitom by to asi spoustě žen pomohlo.
Tohle téma je hodně osobní a chci o něm napsat, protože se sice můžete leccos dozvědět z různých diskusí, ale i tak je to vesměs věc, která se drží pod pokličkou.
Někdy na konci dubna jsem zjistila, že jsem těhotná. Druhé miminko jsme chtěli, takže to bylo překvapení tak půl napůl. Objednala jsem se tedy na gynekologii, kam jsem šla 11. května. Všechno bylo v pořádku, dokonce i srdíčko bylo už vidět.
Ale ten začátek byl úplně jiný, když jsem byla těhotná poprvé měla jsem z toho čistou radost. A neřešila nic jiného. Teď mě sevřely obavy - jsem ve zkušební době, mám rizikovou práci, musí mě přeřadit, protože mi gynekolog nenapsal neschopenku (kterou jsem ani nechtěla, ale byla mi "doporučena"). A všechno tohle se mi honilo hlavou místo toho, abych měla stejnou čistou radost jako porpvé bez ohledu na okolnosti.
Asi čtrnáct dní nato se mi na kalhotkách začaly objevovat bílé hleny (pokud vám to vadí, dál nečtěte, chci to popsat, jak to bylo). Bylo to zvláštní, tušila jsem, že něco nění v pořádku, ale pořád jsem se utěšovala, že určitě je... Den za dnem plynul a z bílého hlenu byl hnědý, to mě trochu vyděsilo, ale vygooglila jsem, že i to se může stát a je to normální. Hledat na internetu je chyba. To vím dávno, ale nějak se tomu prostě neubráníte.
Až jednou se z hlenu hnědého stala krevní sraženina nebo asi spíš kus děložní sliznice jako při menstruaci a následně i krev, jasná, červená. A to jsem věděla, že je konec. Hned ten den, v pondělí 28. května, jsem pádila na gynekologii. Tam mě čekal závěr, který jsem celou dobu tušila.... velikost jako v šestém týdnu (měla jsem být devátý) a žádná srdeční akce.... Když mi to pan doktor sděloval, vůbec jsem neprojevila žádnou emoci a zcela chladnokrevně s ním probrala další postup.
Odešla jsem z ordinace a vracela se za manželem do auta, kde jsem se sesypala. Nutno podotknout, že Jiřík na tom nebyl o nic líp. Cestou jsem volala mamce, která mě samozřejmě utěšovala, ale mně bude asi chvíli trvat, než se s tím vnitřně srovnám. Nedávám to moc znát, snažím se být veselá, ale když jsem chvíli sama, je všechno jinak.
Jedná se tedy o zamlklé těhotenství a čeká mě revize dělohy. Na kterou sice chodit nemusím, ale půjdu, abych to uzavřela.
Zamlklá těhotenství, potraty jsou v 1. trimestru naprosto běžné a prochází tím spousta žen. Statisticky až 30% těhotenství skončí právě takhle. A důvody jsou většinou třeba genetické abnormality, špatná nidace (uhnízdění) atp. V šestém týdnu má miminko pouhé 4 mm a vlastně se ani moc nepodobá člověku. Jenže pocity jsou oproti faktům úplně jiné....
Zrovna včera jsem si pouštěla video od Anny Saccone, která tím samým prošla zhruba před rokem a říká tam jednu větu, která je naprosto pravdivá. A to sice, že s pozitivním testem je z vás prostě máma, bez ohledu na rizika, prostě je to ve vás a čím déle jste těhotná, pocit sílí. A to i na začátku. Už si představujete, jak to miminko bude vypadat, jak si bude hrát se svojí starší sestřičkou (v našem případě), jaké asi bude. A najednou je konec. Nic z toho se už nikdy nedozvíte, protože je pryč. Je to jako by vám někdo vyrval kus života, cítím obrovskou prázdnotu. A je to hrozně zvláštní, protože to bylo vlastně jen embryo, ale bylo to vaše miminko.
A ty dny předtím, než mi to na gynekologii potvrdili, byly děsivý. Plný strachu, beznaděje, nejistoty. Věc, kterou jsem absolutně nijak nemohla ovlivnit. Hroznej pocit.
Je to pro mě určitá životní lekce, kterou jsem asi měla projít. Věřím tomu, že vás a věci, které se stanou, ovlivňuje vaše myšlení. Co vysíláme ven, to se nám i vrací. A v tomhle případě je pozitivní myšlení (hrozný klišé, ale je to tak) strašně důležitý. A já jsem místo radosti a vděčnosti za to, že jsem tak rychle a bezproblémově otěhotněla řešila kupu jiných sraček. Jestli bude nějaké příště, vezmu to za jiný konec. Teď se musím soustředit zase na sebe, abych byla zdravotně v pořádku. Taky bych se ráda zlepšila v jazycích. Musím se něčemu věnovat, abych na to přestala tolik myslet. Chodím stále do práce, takže to mi taky docela pomáhá. Sice do práce, která mě nebaví, ale mám aspoň náplň na třetinu dne. Jinak to je taky věc, kterou asi v budoucnu změním, ale to je na jiný článek, který už stejně byl.
Takže pokud právě prožíváte nebo jste prožily to samé, vězte, že v tom fakt nejste samy. Je to sice chabá útěcha, ale aspoň něco.
A buďte vděčný.
Za cokoliv, za to, že máte třeba ještě jedno dítě, za to, že máte skvělýho manžela.
Za práci, která vás baví.
Za to, že vám vykvetla levandule.
Za cokoliv.
Neberte to jako samozřejmost.
Život není samozřejmost.
Je příliš křehký.
0 Komentářů