PRÁCE V ZAHRANIČÍ

Napadlo mě, že bych mohla shrnout svoje zkušenosti, které jsem jako mladá dívka sbírala. Mohlo by se to možná někomu hodit....

Když jsem před dvanácti lety maturovala, chtěla jsem jít do práce a nakonec jsem šla na roční pomaturitní studium angličtiny a francouzštiny. Náramně se mi hodilo. V roce 2007 jsem jazykovku úspěšně ukončila certifikátem (jde to i neúspěšně?) a rozhodla se, že vyjedu do zahraničí.

Státem, kam jsem mermomocí chtěla, byla Itálie. Neptejte se proč, ale vě věku 21 je to asi docela jasný 😋 A jak jinak nejjednodušeji odjet, než jako au pair. Nejprve jsem to zkoušela přes agenturu a nakonec si našla rodinu sama. Nejsem si přesně jistá, přes jakou stránku to bylo, ale našla jsem asi stránky velmi podobné, neřku-li stejné - https://www.aupairworld.com/en Tam jsem se zaregistrovala a podle místa našla rodinu, která se mi líbila. Jsou tam rodiny opravdu z celého světa, můžete si vybrat i podle věku dětí apod. Dneska bych se, popravdě řečeno, už asi touhle cestou nevydala, protože je to založené na "dobrém slově" a nikdo za vámi nestojí, žádná agentura, která vás přeloží nebo leccos vyřeší. Nicméně v 21 mi to bylo jedno. Nalezla jsem rodinu žijící v San Giuliano Milanese (což je milánská čtvrť) se dvěma dcerami 4 a 6 let. Napsala jsem jim e-mail, pak proběhlo i pár telefonních hovorů v lámané angličtině a domluvili jsme se na termínu, kdy a kam přijedu. A že mě tam vyzvednou.

A tak se stalo, že jsem 20. října 2007 nastoupila v Budějcích na nádraží do autobusu a 21. října vystupovala na milánském autobusovém nádraží Lampugnano. Tam mě opravdu čekal otec od rodiny a zavezl mě k nim domů.

Zpětně musím říct, že jako au pair už bych nikdy nikam nejela a taky jsem nejela. Já nejsem příliš "dětský" typ, jediný dítě, který jsem schopná tolerovat je to moje 😜 Takže mě to aupairování vůbec nebavilo, nevěděla jsem, co s těmi dětmi dělat. Nebavilo mě chodit s nimi na hřiště, hrát si, prostě nic. Vlastně nevím, co jsem od toho očekávala. Dneska to jako máma samozřejmě vidím trochu jinak, protože tak nějak vím, že to není procházka růžovou zahradou, jak jsem si tenkrát myslela. A hlavně obrovská zodpovědnost. Takže pokud o něčem takovém přemýšlíte, hodně si to rozmyslete. Jsou holky, které děti zbožňují a naplňuje je s nimi trávit čas a vymýšlet jim program, v takovém případě to zkuste. Pokud máte v tomhle ohledu o sobě pochybnosti, najděte si něco jiného.

Druhou prací, kterou jsem v Itálii vykonávala, byla stáž v hotelu. Tu jsem si našla přes jednu španělskou agenturu, kterou jsem jen tak namátkou našla na internetu. Byla to agentura Instituto Hemingway se sídlem v Bilbau. V dnešní době nabízejí stáže a jazykové kurzy pouze ve Španělsku, dříve to šlo i v pár jiných zemích, mezi kterými byla i Itálie. Za zprostředkování jsem tenkrát, v roce 2008, zaplatila v přepočtu asi 15.000,- Kč. Aktuální ceník najdete na stránkách. Probíhalo to tak, že jsem jim napsala, zaplatila a oni mi hledali odpovídající pozici v té zemi, kterou jsem si vybrala. Dlouho se nikdo neozýval, takže jsem byla přesvědčená, že je to podvod a už se mi taky nikdo neozve. Nicméně chyba lávky! Po několika týdnech mi přišel e-mail, že mi našli místo v hotelu nedaleko Benátek. Přesněji Hotel Villa Giustinian v Portobuffole, asi 40 km od Trevisa. Bohužel jsem při psaní tohoto článku zjistila, že hotel je trvale uzavřen. Byl vlastněn rodinou Berto, která ho spravovala celých 30 let. Nyní je překrásná venetská vila na prodej. Velká škoda, je to úžasné místo. 

Já tam strávila čtyři měsíce, kdy jsem pracovala jako snídaňová servírka a jako recepční. Moc ráda na to vzpomínám. 

Předposlední zkušeností byla ta největší a nejtvrdší. 

Když jsem se vrátila z Villy Giustinian, přemýšlela jsem co budu dělat, až jsem nakonec jednoho dne na internetu našla inzerát společnosti Tatra Marine Services s. r. o. Jednalo se o práci na námořních trajektech. Blíže to specifikováno nebylo, ale mohli vás zařadit kamkoliv - k úklidu, jako číšníky, barmany, v lepším případě i jako recepční. Ale to opravdu v lepším případě a se zkušenostmi na lodi. Tentokrát jsem to psala kamarádce, která v té době studovala a byla nadšená. Prý skvělá brigáda na léto! A jo, byly jsme nadšený obě. Průběh byl tedy takový, že jsme jely do Bratislavy, tam má společnost Tatra Marine sídlo, a zúčastnily se pohovoru s Italem, který měl na starosti personalistiku. Pohovor pro nás obě dopadl úspěšně a tak jsem se mohly přihlásit na takzvané kurzy STCW. Ty tehdy stály v přepočtu asi 15.000,- nebo 20.000,- Kč. Je v nich zahrnuto:

Je to náročná práce, pracuje se zhruba 15 hodin denně, plus přestávka. Volno, kdy se opouští loď je jednou za týden odpoledne, v srpnu to bylo jednou za čtrnáct dní. Jinak se pracuje pořád. Trajekty jezdí mezi Itálií a Sardinií, Itálií a Korsikou nebo mezi Francií a Korsikou. Předpokládá se znalost francouzštiny, ale není na škodu umět italsky, protože posádka je většinou italská.  

Obecně si myslím, že zkušenost je to opravdu k nezaplacení, žádný zážitek z jakékoliv jiné práce nebyl tak intenzivní jako ten na lodi. 

Mojí poslední zastávkou byl rakouský Dornbirn, nedaleko švýcarských hranic. Psal se rok 2011, bylo mi skoro pětadvacet. Přiznám se, že jsem to veřejně ještě nikdy nenapsala. Pro někoho to bude dost kontroverzní, pro jiné možná ne. Dělala jsem striptérku v jednom dornbirnském klubu. Práci mi zprostředkoval Andy Morávek, majitel agentury, která se tímto zabývá. A ačkoliv samotná práce je hrozná, na jeho činnost si absolutně nemohu stěžovat, když byl problém, zachránil mi p*del. Bez keců. Práce samotná nespočívá (bohužel) jen v tanci u tyče, ale celou noc někoho otravujete, aby vám koupil pití, z čehož pak vy máte peníze. Respektive určitý podíl. Největší podíl je samozřejmě ze soukromého striptýzu, kdy jdete úplně až do naha. U tyče na pódiu se svléká jen vršek. Co se týče "jiných služeb", tak jsou většinou zakázány, ale víte jak to je.... Spousta holek udělá pro prachy leccos, ovšem to šlo mimo mě. Já jsem s touhle prací skončila po čtrnácti dnech, protože to fakt nebylo nic pro mě. Ještě striptýz by mi asi nevadil, ale otravovat pořád někoho a mámit z něj pití, to fakt ne. Navíc jsem si přišla hrozně "použitá" i přesto, že k sexu nikdy nedošlo. Ale prodáváte svoje tělo. Někdo na to náturu má, někdo ne. Určitě to neodsuzuju. Hranice má každý jinde. Navíc v dnešní době je nahota i ve videoklipech, takže tak. 

Ale pokud byste o něčem takovém uvažovaly, rozhodně nejezděte na vlastní pěst!! Najděte si někoho spolehlivého, kdo za vámi bude stát a v případě jakéhokoliv problému vám  pomůže. V tomhle odvětví to platí dvojnásob. Nikdy nevíte, na koho narazíte a jaké s vámi má plány. A dělat děvku za nula nula nic někde v bordelu u hranic, to fakt za to nestojí. 

Toliko o mých zkušenostech a vlastně mojí cestě "dospělým" životem. Bylo to pestrý a pořád je, díky mojí nestálé povaze, nesnášenlivosti stereotypu a naopak milování změn, výzev, které si často kladu před sebe sama.... Ale zkusit se má prej všechno, navíc já jsem prostě duší bohém a to asi nikdy jiný nebude. A díkybohu za to.