ZMĚNY

Je večer a Rósa spí. Manžel je v práci, a tak je to jeden z těch večerů, kdy brouzdám na YouTube, pouštím si hudbu, kterou mám ráda a zpívám. Často se stává, že u toho pláču, protože mě rozpláče máloco, ale hudba skoro vždycky. Možná je to částečně nějakou podivnou sebelítostí, protože to je můj životní sen - být zpěvačka, akorát už mi asi ujel vlak. Zpívám akorát doma, když mě nikdo nevidí a hlavně neslyší (teda když si to aspoň myslím). Nevím, jestli jsem zrovna o tomhle chtěla psát, ale když už jsem to nakousla, tak do toho. Kdysi jsem chodila na lekce zpěvu, pak toho nějak nechala a dlouhou dobu, několik let, jsem se k tomu nedokopala někoho si najít a začít znovu chodit. Protože já se prostě strašně, ale strašně stydím zpívat před lidmi. Dokonce i před vlastním manželem. Jediný, kdo mě slýchá zpívat, je Rósa, která zpívá se mnou. Je to asi nějaký vnitřní blok nebo co, ale nedávno jsem se rozhodla, že to překonám. Jednou jsem seděla s kamarádkou v kavárně a ona mi povídá: "Tak se na to vyser a choď někam zpívat." Bylo to u příležitosti záznamu koncertu Guns N' Roses, který tam zrovna pouštěli a já u toho slzela jak malá holka. 

A tak jsem se na to vysrala. 

18. října mám první lekci. Jsem nervózní už teď, ale plním si vlastně sen. Takže mám zároveň ohromnou radost a je to hrozně vzrušující! 

Někde jsem četla, že podle jakýchsi prognóz nebo předpovědí chcete-li, je rok 2018 plný změn. No už je skoro za námi a za sebe můžu říct, že pro mě byl jako jízda na horské dráze. Nejen nahoru a dolů, ale adrenalinu bylo taky dostatek. Začalo to už asi na konci roku 2017, kdy jsem dala výpověď po pár měsících v práci, následovala tedy práce jiná, a to v březnu 2018. Pak jsem otěhotněla, potratila a dala výpověď i v té nové práci. Ou jéé. Ten potrat všechno dost urychlil. Dost jsem si toho "díky" tomu srovnala v hlavě. Ne nadarmo se asi říká, že všechno zlý je pro něco dobrý. Já jsem si uvědomila, že nemá cenu dělat něco, co vás absolutně nebaví i kdybyste na to studovali třeba deset let. A zmiňuju to proto, že mi skoro každý říkal, ať si to rozmyslím, že jsem studovala tři roky a všechnu tu dřinu takhle jednoduše zahodím. No a co. Diplom mi nikdo nevezme a můžu se k tomu kdykoliv vrátit. Ale teď zrovna cítím, že to dělat nechci. Nechci být zavřená v laborce s pár lidmi a vidět světlo světa jenom když jdu do jídelny na oběd. 

Vždycky jsem si myslela, že když nebudu dělat servírku nebo něco podobného s lidmi, že se mi uleví. Že to bude fajn, nemuset poslouchat pitomý stížnosti na to, jak tady je malý okno v pokoji, tamhle zase velký, snídaně jsou nedostatečné nebo porce příliš velké. Chyba lávky, moji milí. Já musím pracovat s lidmi. Je to jako kdyby mi někdo vliv čerstvou krev do žil. Celý rok praxe v laboratoři jsem byla smutná. Vidělo to i okolí. Stresovala jsem zbytečnými věcmi, kterými bych se normálně vůbec nestresovala. Prostě jsem nebyla "já".

Potřebuju prostě pracovat v prostředí, kde jsou každý den noví lidé. Lidé mluvící různými jazyky, z různých zemí, kultur.... pak jsem jako ryba ve vodě. Takže se od středy oficiálně vracím do Českého Krumlova, na recepci do hotelu, kde jsem pracovala před nástupem na mateřskou dovolenou. Kde jsem potkala svého manžela, kde jsme měli svatbu a kde se nám (v porodnici) narodila naše dcera. Budeme tedy opět s manželem pracovat společně a moc se na to těším. Krumlov je možná už jen skanzenem, ale pro mě vždycky bude mít něco navíc. Cítím se tam příjemně. Ale nikam se nestěhujeme, to ne (zatím 😁).

Jeden z důvodů, proč jsem taky opustila laboratoř je pracovní doba. 6.30 - 15.00 každý den prostě není nic pro mě. Nenáviděla jsem to. Doslova. Bralo mi to energii, myslím, že jsem jednu chvíli neměla daleko k tomu, abych navštívila psychologa. Zní to asi hodně úsměvně, protože 80% lidí pracuje právě takhle, ale já na to nějak ve svém bohémském duchu nejsem stavěná. Nepotřebuju jistotu, já víc potřebuju nejistotu a svobodu. Čas. Ne peníze. A protože jsou na recepci směny, budu mít volné celé dny, ne jen odpoledne. To mi naprosto vyhovuje. Je to jako bych se znovu zhluboka nadechla (takový klišé, ale je to tak).

Letos jsem i dost cestovala, byly to krátké, ale docela časté cesty a moc mě to bavilo. To byla, oproti letům minulým, také významná změna. 

Do konce roku už nemám v plánu jet nikam do zahraničí (i když u mě člověk nikdy neví), ráda bych si našetřila na zrcadlovku, a to není levná záležitost, takže se budu muset držet. Udělám si na podzim asi výlet do Prahy, na jeden den, dlouho jsem tam nebyla (přespání a letiště se nepočítá). Plus bych konečně chtěla do nějaké kavárny si jen tak sednout a koukat kolem. Vždycky tu Prahu proletím a nemám z toho nic, jsem jenom spařená jak jetel. 

A určitě budeme jezdit na výlety po jižních Čechách, dokud to ještě půjde a nebude moc zima. 

No a jaký z toho plyne ponaučení? Že si o spoustě věcí můžeme rozhodnout sami. Aniž o tom víme nebo si myslíme, že to nejde. Jde to. Vždycky to nějak jde. I když se nám zdá, že jsme zamotaný v pavoučí síti, ze které nejde ven. Jde. I když to někdy bolí. A taky se nemusíme stýkat úplně s každým. Minimálně v soukromém životě ne. Nemusíme se vídat s lidmi, co nám sají energii, je nám s nimi nepříjemně. 

Jenom si ty věci musíme uvědomit. 

A uleví se nám. 

Hodně.