V posledním příspěvku (nebo předposledním?) jsem psala o tom, jak jsem se s nadšením přihlásila na Digitální akademii od Czechitas. Píše se červen 2021 a já ji mám, úspěšně, za sebou. A moc ráda bych se podělila o zkušenosti a dojmy z celého posledního čtvrt roku a jak to vlastně všechno začalo.
Už jsem asi psala, jak jsem se k Czechitas dostala - bylo to loni při první karanténě. Byla jsem najednou úplně plonková, což mi vůbec nesvědčí a hledala jsem nějakou náplň na těch čtrnáct dní karantény (ha ha). Původně jsem hledala grafické kurzy - Photoshop, Illustrator, InDesign a tak. Ale vyskočily na mě stránky Czechitas a koukala jsem tam. Long story short - našla jsem něco, co se jmenovalo Digitální akademie. Je víc druhů, mě zaujala ta o tvorbě webu. A říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby něco takového bylo i v Budějcích. Na podzim se stalo, že Czechitas vypsaly termín v ČB a já se, hned jak to šlo, přihlásila.
Přihlášení probíhá na stránkách Czechitas a v přihlášce kromě jména a podobně musíte uvést i svoji motivaci ke kurzu. Dále je potřeba natočit videomedailonek. Toho se spousta holek bojí a já na tom nebyla jinak. Mluvit do telefonu a natáčet se, fakt není moje parketa (respektive nebyla, dneska po akademii online je všechno úplně jinak 😆) a medailonek, který měl trvat jednu minutu jsem natáčela celé odpoledne. Nakonec jsem ale něco dohromady dala a poslala společně s přihláškou a životopisem. To bylo 2. prosince 2020.
3. února 2021 mi přišel dlouhý e-mail, že mě na akademii přijali!! Nevěřila jsem vlastním očím a ještě víc jsem nevěřila, když mi pár minut na to přišel další e-mail, že mě zařadili mezi stipendistky. Byla jsem naprosto připravená si kurz zaplatit, dokonce jsem do přihlášky zaškrtla možnost, že o stipendium žádat nechci, protože jsem si říkala, že třeba budou holky, co ho budou potřebovat víc než já. Kritériem pro získání stipendia bylo: bydlet v jihočeském kraji nebo na Vysočině a nebo mít jedno a více dětí do patnácti let. Já splňuju oba dva předpoklady. Samozřejmě stipendium není zadarmo - upsala jsem se k tomu, že akademii zvládnu úspěšně - jak závěrečný test, tak finální projekt. Kdyby ne, doplácela bych celé kurzovné.
Strašně jsem se těšila a 2. března jsem se dočkala. Akademie startuje! Kvůli situaci byla celá akademie online, za normálních okolností bývá offline. Celá je koncipována tak, že během pracovního týdne jsou dvě večerní lekce od 17.30 do 20.30 a v sobotu jedna od 9.30 do 17.30. To je na začátku. Konec akademie vypadá tak, že máte volno jenom v neděli. 😆
Následoval večer, kdy jsme se všichni vzájemně představili - účastnice, lektoři, kouči a organizátorky za českobudějovickou pobočku.
A pak to začalo.
Akademie je rozdělená do několika témat - začíná se HTML a CSS, pokračuje se JavaScriptem a končí Reactem (nebo Vue.js, asi záleží). V mezičase programmování a stylování jsou kariérní workshopy a mentoring open hours, kde se lidé z IT dělí o své zkušenosti (mimochodem, tyhle hodiny určitě doporučuju i když jsou nepovinné, ale fakt to stojí za to, je to super!) Ke konci potkáte svého mentora, který vám bude pomáhat s projektem - webovými stránkami a taky si napíšete závěrečný test.
První lekce byla v sobotu, takže celodenní a jednalo se o HTML a CSS. Po konci lekce jsem byla úplně zoufalá a brečela jsem, že to v životě nemůžu zvládnout, vůbec tomu nerozumím a nevím, co se po mně chce. 😔 A naneštěstí v online prostředí nemáte s kým ty pocity sdílet, je na začátku strašně těžký se osmělit a třeba jenom něco napsat do chatu. Mluvení do kamery notebooku mi připadalo jako totální úlet a dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla. Takže ten začátek byl fakt náročný a i přes to, že asi většina z nás měla stejné pocity, tak tím, že jsme se nevídaly nikde v učebně naživo, nebylo to jak sdílet. V tom je nevýhoda online lekcí. Navíc když vám něco nejde, často se stydíte to ukázat. Je to prostě tak. Ale postupem času jsme si na to všechny zvykly a dneska si dokážu představit, že bych absolvovala i pohovor online, což pro mě před čtyřmi měsíci bylo naprostý sci-fi.
Pocitu beznaděje jsem se začala zbavovat až ke konci JavaScriptu, tedy zhruba ve dvou třetinách akademie. Dostávaly jsme úkoly, a ty pro mě byly hrozně stresující, protože stíhat dítě na distanční výuce, úkoly na akademii a ještě se k tomu učit probíranou látku byla hrůza. Ale pak jako by se to zlomilo a hodila jsem to za hlavu. Prostě buď to půjde nebo nepůjde. Po odevzdání všech úkolů jsme potkaly své mentory a mohly se pustit do závěrečného projektu a hackatonu.
Hackaton byl dvoudenní - dvanáct hodin v sobotu a v neděli. A stálo to za to! Bylo to dost náročné, ale udělaly jsme spoustu práce a fakt nám to moc pomohlo. Ten konec akademie - zhruba poslední měsíc - je fakt jízda. Já jsem už ani nechodila ven. Moje jediná cesta vedla z ložnice do kuchyně udělat si další kafe 😀 Holky byly zoufalý, kdy to tý mámě už konečně skončí, protože mě vídaly dost sporadicky. Myslím, že jsem na židli v ložnici vyseděla důlek 😀 Ale všechno jsme zvládly, projekt odevzdaly včas a testem jsme taky prošly (i když já až na druhý pokus). A pak už následoval jenom galavečer, kde jsme projekty představily porotě.
Byl to masakr, ale kdyby se mě někdo zeptal, jestli do toho má jít, tak moje odpověď by byla naprosto jednoznačná - URČITĚ ANO!! Je to hodně intenzivní kurz, ovšem zkušenost k nezaplacení a mně otevřela dveře do úplně nového světa a jsem hrozně namotivovaná vzdělávat se v IT dál a dál a pak si zkusit najít práci v IT oboru. Jsou přede mnou naprosto netušený obzory a když si vzpomenu, že jsem před rokem pomalu ani nevěděla, co to je HTML.... Ušla jsem obrovský kus cesty. Od nuly k funkčním webovým stránkám na cloudovém úložišti.
A tím to nekončí. Digitální akademie je teprve začátek. Pokračuju dál, tvořím další webovky a už jedu další kurz. Protože pro mě cesta je cíl. To už mám v sobě srovnaný 😃
Závěrem bych určitě chtěla vyjádřit, jak jsem nevýslovně vděčná svému manželovi. Za jeho podporu nejen slovní, ale i skutkovou. Jak vařil, pral, staral se o holky. Za jeho toleranci. Bez něj by se žádnej z mých bláznivých nápadů nikdy neuskutečnil. Děkuju 💖
0 Komentářů