Dnes na téma mateřství. Ačkoliv jsem původně měla v plánu úplně jiný příspěvěk, tak okolnosti mě nasměrovaly k tomuto tématu. První článek na tohle téma jsem psala před dvěma lety, když jsem potratila. Přečíst si ho můžete tady. Dnes je situace jiná, mně v postýlce spí naše druhá dcera s děsnou rýmou (chceme jaro!), jsou jí čtyři měsíce skoro a už jsme si na ni zvykli. Všichni. Takže máme zaběhlý režim a je to docela v klidu.
Ale!
Když jsem podruhé otěhotněla (což bylo loni touhle dobou), přidala jsem se do skupiny na stránkách emimino.cz. Můžete se mi smát, co to navštěvuji za stránky a ani já, věřte mi nebo ne, bych neřekla, že tam někdy zavítám a že mi to tak pomůže. A proto tenhle článek. Protože je nás tam asi čtyřicet žen, které porodily plusminus ve stejný termín a celé těhotenství jsme prožívaly spolu, celé šestinedělí a stále živě diskutujeme na téma "mimina a co s nima" 😊 I když virtuálně.
Já jsem za tu skupinu moc vděčná, protože ačkoliv mám už druhé dítě, tak každé těhotenství je jiné, šestinedělí je unikátní pokaždé a problémy a pocity mohou být jiné. A často to nemáte komu říct. Můžete se svěřit mámě, ale ta rodila před třiceti lety a od té doby se lecos změnilo. Je prostě lepší sdílet to s někým, kdo zrovna prožívá to samé.
Za tu dobu, co tam diskutujeme, jsme narazily na různá témata. Od běžných povrchních až po intimní a různá tabu, která stále přetrvávají. A o tom bych dnes chtěla napsat.
Iluze versus realita
Otěhotnět se fakt nepodaří hned
O tom sice já nic nevím, protože nám se to hned povedlo, dokonce třikrát, ale jsou páry, kterým to trvá měsíce nebo i léta. A pak přijde nějaký dobrák a zeptá se: "Tak co, kdy budete mít dítě?"
V těhotenství se může posr*t úplně všchno. Od začátku do konce. Potraty do 12. týdne jsou úplně běžné, asi 20% těhotenství skončí potratem právě do třech měsíců, pak to riziko významně klesá, ale nezmizí. Plus všechny genetické testy. Nejsou a nebudou nikdy stoprocentní.
A to se najde zase jiný dobrák, co se vás dva měsíce po potratu zeptá: "Tak co, kdy budete mít druhý?" Upřímná odpověď, že jste před dvěma měsíci potratila ho většinou zaskočí, že se skoro zalkne. A dobře mu tak. Protože potraty - to se přece neděje.
Porod může být různý, já měla rychlé oba dva, ale někdo rodí i tři dny. A bolí to, ne že ne. Dá se to přežít, jsou horší bolesti, ale ve chvíli kontrakce těsně před druhou dobou porodní byste se radši neviděli. Fakt.
Šestinedělí je nejhorší období za celou mateřskou. Hormony jako na horské dráze, jednou je to fajn, druhý den byste třeba chtěli, aby si to dítě někdo odnesl. Proč jsem proboha chtěla druhé? Nebylo nám s jedním dobře? A jiné kacířské myšlenky. A pochopí to jenom matka, která zrovna prožívá to samé. Jinak NIKDO. A to je nejhorší. Jste na to ve finále úplně samy. Samozřejmě můžete mít oporu v manželovi, ale ten ty pocity nikdy úplně nepochopí, protože to prostě neprožil.
Občas se i stane, že nějaká maminka má poporodní depresi, jsou i takové co skončí na psychiatrii. A není to nic nenormálního. Tak to prostě je, ale nemluví se o tom.
Kojení je boj! Hlavně na začátku. To člověk prakticky nedělá nic jiného a je to hrozně psychicky i fyzicky náročné. Vlastně se ani nenají pomalu, jediná volná chvilka bývá na záchodě a někdy ani to ne. Co je na tom nejhorší je ta náhlá ztráta svobody. Ze dne na den. To pro mě byla noční můra. Na to vás nepřipraví vůbec nikdo. A překvapilo mě to i podruhé, ne že ne. A ne zrovna pozitivně.
V dnešní době se kojení strašně propaguje, až dogmaticky a spousta maminek to psychicky odnese. Když přestanou kojit (ať už z jakéhokoliv důvodu), připadají si, jako by selhaly. Jako by byly špatné mámy. A za všechno může propaganda laktační ligy. Když nekojíš jsi špatná matka! Blbost. Někdo prostě kojit nechce, někdo nemůže. Každého věc. A zrovna dnes jsme se v diskuzním kroužku dostaly k tomu, že se na to spoustu lidí ptá. Cizích lidí! Co je jim do toho, proboha? To je asi jako bych se někoho cizího na potkání ptala, jakou má stolici. A vztah mezi mámou a miminkem se buduje i jinak, nemusí viset 24 hodin u prsa. Já mám třeba ke kojení skoro až negativní vztah a vzdala jsem to po třech měsících. Mléko mi zmizelo, hlavně asi z psychických důvodů. To ale neznamená, že svoje dítě miluju o něco méně.
Miminko někdy pořád řve. A jediné co pomáhá je nosit ho. Třeba i pořád. Někdy má ten řev důvod - hlad, zima, počuraná plenka, bolení bříška, ale někdy člověk prostě neví proč pláče. Zase pomáhá třeba jenom nosit. A názory z roku 1970, že se tím miminko rozmazlí a podobný kecyvkleci jsou fakt mimo. Rostlo v bříšku u maminky devět měsíců. Jak po něm někdo může chtít aby hned spalo samo ve studené postýlce s co nejmenším kontaktem. Jediné co potřebuje je cítit lidské teplo, tlukot srdce a maminku (nebo tatínka). V patnácti už se fakt nosit nebude. Nebo znáte někoho takového?
Podle mých dosavadních zkušeností s dětmi (mám tedy zkušenost jenom s těmi svými), je nejdůležitější dát na svůj mateřský instinkt. Snad se mi nestalo, že by selhal. Vždycky jsem se na něj mohla spolehnout a když jsem si myslela, že má dcera hlad nebo že je něco v nepořádku, tak se mi to vždycky jenom potvrdilo. Třeba i navzdory okolí. Okolí totiž vaše miminko nezná.
Miminko zná nejlíp máma a táta.
Ale!
Když jsem podruhé otěhotněla (což bylo loni touhle dobou), přidala jsem se do skupiny na stránkách emimino.cz. Můžete se mi smát, co to navštěvuji za stránky a ani já, věřte mi nebo ne, bych neřekla, že tam někdy zavítám a že mi to tak pomůže. A proto tenhle článek. Protože je nás tam asi čtyřicet žen, které porodily plusminus ve stejný termín a celé těhotenství jsme prožívaly spolu, celé šestinedělí a stále živě diskutujeme na téma "mimina a co s nima" 😊 I když virtuálně.
Já jsem za tu skupinu moc vděčná, protože ačkoliv mám už druhé dítě, tak každé těhotenství je jiné, šestinedělí je unikátní pokaždé a problémy a pocity mohou být jiné. A často to nemáte komu říct. Můžete se svěřit mámě, ale ta rodila před třiceti lety a od té doby se lecos změnilo. Je prostě lepší sdílet to s někým, kdo zrovna prožívá to samé.
Za tu dobu, co tam diskutujeme, jsme narazily na různá témata. Od běžných povrchních až po intimní a různá tabu, která stále přetrvávají. A o tom bych dnes chtěla napsat.
Iluze versus realita
- Otěhotnět se podaří hned
- Nic se během těhotenství nepos*re
- Porod je rychlý
- Šestinedělí je zalité láskou k miminku
- Kojení jde hned, nebolí a je to nejhezčí spojení mezi matkou a dítětem, které může být
- Miminko dvanáct hodin denně spí (v postýlce prosimvás - jinak si na sebe šiješ bič, matko!)
- Když je vzhůru tak ho dáte do kolíbky, kde si kouká a nic nechce (hlavně ne nosit, dyť ho rozmazlíš, matko!)
Otěhotnět se fakt nepodaří hned
O tom sice já nic nevím, protože nám se to hned povedlo, dokonce třikrát, ale jsou páry, kterým to trvá měsíce nebo i léta. A pak přijde nějaký dobrák a zeptá se: "Tak co, kdy budete mít dítě?"
V těhotenství se může posr*t úplně všchno. Od začátku do konce. Potraty do 12. týdne jsou úplně běžné, asi 20% těhotenství skončí potratem právě do třech měsíců, pak to riziko významně klesá, ale nezmizí. Plus všechny genetické testy. Nejsou a nebudou nikdy stoprocentní.
A to se najde zase jiný dobrák, co se vás dva měsíce po potratu zeptá: "Tak co, kdy budete mít druhý?" Upřímná odpověď, že jste před dvěma měsíci potratila ho většinou zaskočí, že se skoro zalkne. A dobře mu tak. Protože potraty - to se přece neděje.
Porod může být různý, já měla rychlé oba dva, ale někdo rodí i tři dny. A bolí to, ne že ne. Dá se to přežít, jsou horší bolesti, ale ve chvíli kontrakce těsně před druhou dobou porodní byste se radši neviděli. Fakt.
Šestinedělí je nejhorší období za celou mateřskou. Hormony jako na horské dráze, jednou je to fajn, druhý den byste třeba chtěli, aby si to dítě někdo odnesl. Proč jsem proboha chtěla druhé? Nebylo nám s jedním dobře? A jiné kacířské myšlenky. A pochopí to jenom matka, která zrovna prožívá to samé. Jinak NIKDO. A to je nejhorší. Jste na to ve finále úplně samy. Samozřejmě můžete mít oporu v manželovi, ale ten ty pocity nikdy úplně nepochopí, protože to prostě neprožil.
Občas se i stane, že nějaká maminka má poporodní depresi, jsou i takové co skončí na psychiatrii. A není to nic nenormálního. Tak to prostě je, ale nemluví se o tom.
Kojení je boj! Hlavně na začátku. To člověk prakticky nedělá nic jiného a je to hrozně psychicky i fyzicky náročné. Vlastně se ani nenají pomalu, jediná volná chvilka bývá na záchodě a někdy ani to ne. Co je na tom nejhorší je ta náhlá ztráta svobody. Ze dne na den. To pro mě byla noční můra. Na to vás nepřipraví vůbec nikdo. A překvapilo mě to i podruhé, ne že ne. A ne zrovna pozitivně.
V dnešní době se kojení strašně propaguje, až dogmaticky a spousta maminek to psychicky odnese. Když přestanou kojit (ať už z jakéhokoliv důvodu), připadají si, jako by selhaly. Jako by byly špatné mámy. A za všechno může propaganda laktační ligy. Když nekojíš jsi špatná matka! Blbost. Někdo prostě kojit nechce, někdo nemůže. Každého věc. A zrovna dnes jsme se v diskuzním kroužku dostaly k tomu, že se na to spoustu lidí ptá. Cizích lidí! Co je jim do toho, proboha? To je asi jako bych se někoho cizího na potkání ptala, jakou má stolici. A vztah mezi mámou a miminkem se buduje i jinak, nemusí viset 24 hodin u prsa. Já mám třeba ke kojení skoro až negativní vztah a vzdala jsem to po třech měsících. Mléko mi zmizelo, hlavně asi z psychických důvodů. To ale neznamená, že svoje dítě miluju o něco méně.
Miminko někdy pořád řve. A jediné co pomáhá je nosit ho. Třeba i pořád. Někdy má ten řev důvod - hlad, zima, počuraná plenka, bolení bříška, ale někdy člověk prostě neví proč pláče. Zase pomáhá třeba jenom nosit. A názory z roku 1970, že se tím miminko rozmazlí a podobný kecyvkleci jsou fakt mimo. Rostlo v bříšku u maminky devět měsíců. Jak po něm někdo může chtít aby hned spalo samo ve studené postýlce s co nejmenším kontaktem. Jediné co potřebuje je cítit lidské teplo, tlukot srdce a maminku (nebo tatínka). V patnácti už se fakt nosit nebude. Nebo znáte někoho takového?
Podle mých dosavadních zkušeností s dětmi (mám tedy zkušenost jenom s těmi svými), je nejdůležitější dát na svůj mateřský instinkt. Snad se mi nestalo, že by selhal. Vždycky jsem se na něj mohla spolehnout a když jsem si myslela, že má dcera hlad nebo že je něco v nepořádku, tak se mi to vždycky jenom potvrdilo. Třeba i navzdory okolí. Okolí totiž vaše miminko nezná.
Miminko zná nejlíp máma a táta.
0 Komentářů